69: Jak o klimatu mluvit s dětmi a v rodinném kruhu

Tento přepis byl pro lepší čitelnost gramaticky a stylisticky upraven. V případě, že potřebujete doslovné citace, ověřte si je přímo v nahrávce.

Dětský hlas

Mně přijde, že co řeknou rodiče dětem, tak si to myslí i ty děti.

Dětský hlas

Tak je to jako velký celosvětový vlastně problém, a já si myslím, že bychom se toho vlastně neměli bát se snažit to měnit, protože hodně lidí si myslí, že se to už nestihne změnit. A že bychom k tomu měli přistupovat každý, že vlastně každý může pomoct a má to smysl.

Dětský hlas

Je to tak, že na to každý nemá stejný názor, ale musíme to probírat trochu odlišně. Ne, že bychom se třeba s menšími bavili o něčem jiném než my třeba s taťkou.

Dětský hlas

Jako já se toho bojím, ale věřím, že se to vyřeší.

Hana

Tohle byly hlasy dětí rodiny Danišových, za kterými jsme se vydali, abychom se zkusili podívat na téma, na které často slyšíme otázky, a to sice, jak se o klimatické změně, tak vážném tématu, dá bavit s dětmi. V rozhovoru hlavně uslyšíte jejich rodiče Justinu a Petra, kteří se dlouhodobě věnují tématu komunikace, klimatu i pedagogice. No, ať už jste rodič nebo se třeba kolem dětí pohybujete nebo je třeba plánujete, tak já věřím, že tahle epizoda pro vás může být velmi užitečná. Já osobně jsem si z ní odnesla to, že k takhle velkým tématům se nedá skočit hned a že klimatické vzdělávání začíná u fakt malých krůčků, jako je seznámení s mravenci v lese, no a teprve pak se dá jít k celým ekosystémům a velkým globálním tématům. Teď už si ale pojďte užít poslech.

Představení

časová známka: 02:01

Petr

Než se pustíme do otázek, jak mluvit o klimatu s dětmi a co k tomu říká odborná obec a co k tomu říkají vaše osobní zkušenosti, chtěl bych vás poprosit o trochu vašeho představení. Ale z toho směru, co vy profesně a životní prostředí, co s tím vlastně máte společného? Jednak abych vám možná trochu dal kredibilitu v uších našich posluchačů, ale zároveň abychom vás měli možnost trochu poznat, protože vím, že se tím oba zabýváte a není to jenom váš koníček, ale i vlastně způsob obživy, nebo jak to říct, že fakt v tom máte kariéry, tak jestli si je můžeme trošku představit.

Justina

Většinou na seminářích nebo na nějakých workshopech začínám těmi technickými věcmi, že jsem vystudovala Přírodovědeckou fakultu, učitelství, biologii, geologii, ale to je vlastně taková nálepka, která může pak znamenat spoustu věcí. A měla jsem to štěstí, že jsem se dostala rovnou po vysoké škole a už i během vysoké školy do Terezy, do Vzdělávacího centra Tereza, kde jsem právě to učení o přírodě a ekologii začala dělat v praxi a myslím si, že tam to byla tak jako opravdová pedagogická škola v praxi a pak jsem procházela jakoby různými formami, od vzdělávacích programů přes nějaké projekty pro školy a učitele a měla jsem to obrovské štěstí, že jsem mohla být u začínajícího projektu Učíme se venku, který si dal za cíl podporovat učitele co nejvíce ve vzdělávání dětí venku a vlastně u toho projektu jsem od roku 2017 doteď a mám jako obrovskou výhodu nebo ten dar, že můžu dělat to, co mě opravdu baví a kde vnímám, že mám silnou stránku, že mě, jakmile jsme venku, prostě příroda a být v kontaktu s nimi přijde jako absolutní, jako podstata pro nás jako něco, co možná málo využíváme a vlastně vracet nejenom děti, ale i nás dospělé do přírody, mi přijde jako fakt důležitá věc v dnešní společnosti a mám velkou výhodu, že to můžu dělat s našimi dětmi doma, můžu to testovat a pak vlastně jenom posílat tu inspiraci učitelům a ono jim to často stačí těm aktivním učitelům poslat pár fotek. Tady udělejte zlomky venku.

Takže pro mě se ta environmentální výchova trošku otočila a trošku jsme, jakoby, rozšířili ten pohled, že to je opravdu takový ten návrat dětí do přírody.

Petr

Díky moc.

Petr

Ukáže se tady, že jsme ze stejné organizace. Já jsem taky vlastně relativně mladý přišel do vzdělávacího centra Tereza, nejdřív jsem tam vedl nějaké projekty, programy, začínal jsem s ekoškolou, třeba v Česku, mezinárodní ekoškolu jsem sem tehdy přinášel a pak se v Tereze hledal ředitele a nikdo lepší se nenašel, takže jsem tam už teď skoro 20 let dělám v Tereze ředitele a vedle toho jsem se snažil vždycky angažovat jako v nějakých širších platformách, že mi přijde, že pokud se má stát nějaká změna, ať už v životním prostředí nebo ve vzdělávání, tak to nikdy nezpůsobí jedna organizace, takže jsem se snažil působit jako tu, ve, což je stálá konference Asociací ve vzdělávání, jednu dobu jsem dělal v boardu mezinárodní organizace Foundation for Environmental Education, kde jsem byl členem, Tereza je členem, já jsem byl pak jako zvolený v boardu a teď posledních asi 10 let dělám předsedu Pavučiny. To je síť středisek ekologických výchov, kde je asi 50 organizací, jako je Tereza, tak zase se jako snažím angažovat takhle nějak společně, jo, a nechci jenom ředitelovat, vždycky mě baví jako tam dělat nějaká témata, která jsou, která mě prostě baví a začínalo to tím, že jsme právě se věnovali tomu tématu děti venku, proč musí být děti venku, a to jsme se snažili nějak přinést.

To téma je vlastně živé v zahraničí a v Čechách jako moc živé nebylo, ale před těma zhruba 10 lety jsme se jako začali rozhlížet, to bylo takové první velké téma, které jsem i zpracovával nějakou publikaci o tom, proč musí bět děti venku, jinak jim něco bude chybět, a to druhé velké téma, do kterého jsme se pustili vlastně na úrovni rodiny, tady společně s Justinou byla svobodná hra. To s tím trochu souvisí, jo, že oni nestačí, jako aby ty děti byly venku a je dobré, aby tam něco dělaly a úplně to nejlepší věc, kterou tam můžou malé děti dělat, je, když si jako jen tak hrají a my jim do toho zas tolik nezasahujeme. Tak to byla jako druhá věc, jsme psali knížku o svobodné hře, no, a pak se mi stalo, že jsem jako získal potřebu, že je doba, kdy bychom měli více učit o klimatu a posledních pět let už jsem se ponořil jenom do tématu klimatu a teď jsem o tom napsal i nějakou knížku, teda zase jako nejenom jak učit o klimatu, ale spíš co máme společně udělat, abychom měli budoucnost, která nebude tím klimatem nějak negativně ovlivněná, tak to jsou naše témata. Asi.

Proč se jako rodič zabývat environmentálním vzděláváním

časová známka: 07:07

Hana

Jsme hezky nahráni těmi publikacemi, které jste napsali o environmentálním vzdělávání, tak kam to chci směřovat, je teda proč vlastně, proč podle vás je důležité zabývat se environmentálním vzděláváním dětí pro rodiče.

Petr

Vlastně těch se chytnout i těch vašich vět. Jako chceme, aby děti byly venku, a když tam nebudou, taky bude něco chybět, tak teda co, co teda o tom víme, co o tom víte? Proč je to vůbec důležité, že se o tom natáčí teďka podcasty?

Hana

A píšou knížky, že… Chceme to v jedné otázce.

Justina

Já to zkusím stručně, ale určitě mi to nepůjde, a myslím si, že to všichni trochu cítíme, a vlastně COVID v tomhle byl jako skvělé zrcadlo, které nám ukázalo, že když nám ta příroda najednou jako je zakázána nebo nemůžeme do ní svobodně, tak nám jako chybí, a spoustě lidí tehdy došlo, že opravdu jako ta příroda nás něčím obohacuje, něčím zásadním, a o to víc to je vidět na těch dětech, když jakoby tohle ony nemají, a proto pro mě my často učitelům i rodičům vysvětlujeme takové schody, že ono začít environmentální výchovu a třeba i klimatickým vzděláváním třeba i u náctiletých tím, že my zahrnujeme nějakými informacemi nějakými jako zajímavými videi, ale ony nemají ty schůdky předtím, oni nemají žádný vztah k té přírodě.

Oni ji vnímají často jenom jako zelenou kulisu, oni k ní nemají tu citlivost, tak vlastně bez tohoto základu se dost těžko staví ten pak další aparát všech těch věcí, jde to, ale je to mnohonásobně těžší, takže proto nám přijde úplně zásadní, aby nejprve děti vnímaly přírodu jako svůj domov, jako něco, na co jsou navázány, co prohlubuje jejich citlivost, a jakmile mají vztah k té přírodě, mají tam dost zážitků, mají tam nějaké své přátele, ať ty zvířecí, rostlinné nebo i lidské, tak mají vztah a jakmile k něčemu máte vztah, tak mnohem spíše to chcete jako chránit, mnohem spíše si všimnete, že něco není v pořádku s tím místy, kam vy chodíte.

Takže vlastně pro mě teď ta environmentální výchova se hodně vrátila k té jednoduchosti, aby každé dítě a ideálně i každý dospělý měl nějaké to své místo, kam chodí rád, kde si dobíjí baterky. Hodně se to ukazuje i třeba teď v tématu psychického zdraví, které je možná trochu dál od klimatického, ale ne zas tak daleko od klimatického vzdělávání, protože současná mladá generace je hodně zatížena spoustou vlivů od nás velkých dospělých a ten kontakt s přírodou jim zase může hodně pomoci v tom léčení a v té stabilitě, takže tohle všechno se dává dohromady, teď wellbeing se hodně ve školách jakoby opakuje, ale málo wellbeing venku, vlastně to nejpřirozenější na konferencích třeba ani nezazní, takže to je zase věc, kterou chceme jakoby přinášet, takže u mě se vlastně, jsem se trošku jakoby vzdálila od těch čistě environmentálních témat, ale vlastně jenom zdánlivě jsem se vzdálila a vracíme se k tomu jako k nejdůležitějšímu začátku.

Navázat děti, ale i celý ten systém zpátky na to, abychom trávili dost času venku, a pak teprve přijde to badatelství, pak teprve přijdou ty akční strategie, pak teprve přijde to klimatické vzdělávání, a pak je to mnohem stabilnější.

Petr

Já navážu na Justinu, že mám pocit, že ta společnost se tady tak rychle změnila během posledních desetiletí, že jsme se trochu odcizili nějakému základu, který ale biologicky máme a tak rychle se nezmění, že vlastně ty společenské změny jsou rychlejší, než by byla naše evoluce jako nás jako biologického druhu a prostě vždycky jsme byli venku, vždycky jsme vyrůstali v přírodě a je naprosto přirozené, že se tam potom cítíme dobře a když tam nejsme, tak nám vlastně i něco chybí a může se to objevit jako ve fyzickém zdraví, které najednou nám chybí, nebo v psychickém zdraví, které nám chybí, nebo i v nějakém sociálním.

Takže to první, že je dobré se vracet s dětmi a my sami k tomu, že jsme nakonec živočišný druh jako všechny ostatní a ta příroda je naším domovem, no, a to druhé, a to už jsou ty environmentální témata jako takové a změna klimatu, tak dneska samozřejmě jsou nějaké globální výzvy, společenské výzvy a změna klimatu je jednou z největších takových výzev současnosti a jaké zvládneme nebo nezvládneme, ovlivní nejenom osud tady nás lidí na téhle planetě, ale v mnoha ohledech i osud mnoha jiných živočišných druhů. Jo, a přijde mi, že tady je jako obrovské pole, co můžeme odpracovat, aby to dopadlo co nejlíp. Tak a nějak jsem slyšel volání, že se mám přidat k tomuhle tématu.

Kdy začít

časová známka: 12:31

Petr

Otázku, kterou mám napsanou ve své přípravě, je, v jakém věku jaká témata přicházejí na řadu a kdy je na něco naopak třeba brzo. Jo, jakože jednou jsem tě, Petře, myslím, někde slyšel říct větu „žádné katastrofy před čtvrtým rokem“ nebo něco takového.

Petr

Před čtvrtou třídou.

Petr

Před čtvrtou třídou, ale vlastně mám teďka chuť, jak jste mluvili, tu otázku možná i rozšířit nebo vás v tom trochu víc uvolnit, že možná to není jenom o těch tématech, ale říkám si, tak teda, jaká je ta cesta toho dítěte? Protože Justina říkala, jo, nebo jste, že ten základ je prostě jenom si najít v přírodě místo, které mám rád, vytvořit si vztah a pak teprve na toto téma stavět nějaké bratrství a tak, no, tak jako jaká je ta cesta vlastně odmala do dospělosti? Jak jako budovat ten vztah od těch základních prvků jako: Hele, občas si lehnu na trávu, až po to, jako: Rozumím klimatickému systému natolik, že dokážu předpokládat, jaké kroky naší vlády jsou v souladu, jaké ne. Tak doufám, že otázka dává smysl, nebo spíš.

Petr

Dává určitě smysl.

Justina

Mně právě přijde, a možná je to můj naivní pohled, že zase ta příroda nám to může obrovsky zjednodušit, protože já mám zkušenost, že nezáleží, jak staré jsou děti, když je vezmete do přírody, ale jak moc mají zkušeností v kontaktu s přírodou. A vlastně někdy vám čtyřleté dítě v terénu se pohybuje mnohem jistěji než sedmák, protože ten sedmák tam do té doby v té divočině nebo v trošku divočejší přírodě vůbec nebyl.

Vlastně neví, jak má jít v nerovném terénu. Neví, kam si má dojít na záchod. Jo. Vlastně to jsou takové dovednosti, které my jsme trošku ztratili a současná generace dětí bude první pravděpodobně tzv. Indoor Generation, že budou víc času trávit uvnitř než venku, což se v historii lidství nikdy nestalo. A prostě my jsme pořád fyziologicky opice, jak to říkal Petr, a ten prales nám jako fakt chybí, takže proto mi přijde moc fajn vzít ty děti do přírody a samozřejmě, když vezmu ideální stav, tak to nejmenší dítě vyrážím, nechám ho tak jako si objevovat. A oni jsou to objevitelé, takže ochutnávají, beru je na místa, kde mohou ochutnávat, testují, co přežijí, oni testují, co přežijí přírodniny a vlastně jako maminka to mám mnohem jednodušší, protože v té přírodě nemusím uklízet.

Jo, to máte, najednou máte ateliér, máte laboratoř na jednom místě, ty přírodniny, tam je vlastně, když máte víc dětí, tak najednou nejsou boje o zdroje, protože ty kostičky tam prostě jako nejsou v omezeném množství a vy tam prostě trávíte ten čas a to dítě si samo objeví a častá otázka je právě jako kdy začít s tím klimatickým vzděláváním. A pro mě tam není, že určitě je dobré obecně říct, že desátý věk nebo léta života jsou něco, kdy ty děti většinou už jsou schopné vnímat ty globální souvislosti a hlavně pracovat se svými emocemi, aby je to nezhroutilo, ale když si to promítnete do své třídy, tak třeba, nebo do svých dětí, tak tam vždycky budete mít dvanáctileté dítě, které je mnohem zralejší a ty otázky vám budou pokládat a já jako učitel nebo rodič si nemůžu říct ne, počkej.

Až ti bude 10, pak ti dám svolení, pak si dám svolení, abych o tom s tebou hovořila, vidím to i u našich dětí. Některé typy osobností se ptají mnohem dříve, třeba Rozárka se ptala mnohem dříve. Některé se vlastně zeptají až později, a třeba u Vítka, který to jako plynule prostě nasává, tak u něj ten environmentální žal nebo ty děsy někdy přijdou jako, ale někdy jsou úplně v pohodě a vidím tam to odhodlání, takže pro mě to je.

Moc hezky popisovala Rebecca Wild, když říkala: „Poslouchejte otázky dětí a jakmile se začnou ptát, ale dávejte si pozor, některé děti zjistily, že se vás budou ptát, aby získaly vaši pozornost, protože my je často rádi vzděláváme, takže některé děti vlastně nechtějí ani vidět, co to je za ptáka, ale zeptají se, protože teď mají pozornost té maminky a ona nekouká do toho telefonu nebo taťka neřeší něco s tím druhým sourozencem. Ale ve chvíli, kdy se vás ptají opakovaně a chtějí vědět ty souvislosti, chtějí vědět ty konkrétní věci, tak v té chvíli jsou připravené na to, abyste jim jako řekli, třeba řeknete něco málo a oni se doptají, a vy sledujete pořád, co to s nimi dělá, a vlastně napojujete se na tu citlivost rodičovskou nebo učitelskou.“

A v té chvíli mi přijde, že jste ten dobrý průvodce tím tématem, ale určitě bych doporučila chodit ven, aby si tam mohlo zažít to prostředí, pak aby tam kladlo ty badatelské otázky a zjistilo, jak ty systémy a ekosystémy fungují, protože pak na to nádherně navážete, proč je země současného zemědělství Achillova pata a v čem je problém.

Protože oni tu půdu budou znát, vědí, jak to funguje, a teprve potom mi přijde dávat ty jako trošku akademičtější informace, větší souvislosti a globální pohled. Ale někdy tady ten ideální tříschodový postup nenastane. Ale vy s tím určitě můžete pracovat. Takže já třeba, když jsem učila na druhém stupni, tak jsem nejdřív ty sedmáky brala na procházky ven a nechávala jsem je tam vyřádit, aby si zvykli na to místo. Pak jsme teprve objevovali ty druhy a ty souvislosti a teprve potom jsme řešili nějakou uhlíkovou stopu třeba té vesnice, ve které jsme byli, a šlo to v tom jednom pololetí vlastně dohnat vlastně ten nedostatek přírody, který měli.

Petr

Ty mluvíš tak dlouho, že je těžké se dostat ke slovu. Už nemám co říct vůbec. Kromě toho, že s tím docela souhlasím.

Petr

Počkej, no, já vím, vymažu polovinu toho.

Justina

Ne, tak příště, budeš začínat ty, jo?

Petr

No, já jenom něco jako opakuji a doplním maličko mými slovy. Mně určitě přijde strašně důležité začínat tím, co se odborně říká environmentální senzitivita. To znamená, že děti jsou venku a nasávají tu přírodu, a to vlastně fakt může zvládnout každý rodič. K tomu nepotřebujete žádné velké znalosti nebo dovednosti, spíš vůli a odhodlání, nebo chuť být s dětmi venku. A čím víc je vlastně necháte být, aby si to objevovaly po svém, tím lépe.

Mně přijde, že pak je ale těžší už ta druhá fáze, že jako je dobré, aby děti tu přírodu i poznávaly nejenom tím svým jako rozbíjením, ochutnáváním a tak, ale že se najednou hodí nějaký průvodce, který jim to interpretuje, který jim dokáže vysvětlit, co se tam děje, jaké jsou tam souvislosti, jo, jako kdo koho jí a proč a že je to vlastně normální třeba, jo, a spoustu takových věcí a být dobrým průvodcem, který dokáže dětem vysvětlit tyhle přirozené každodenní věci, které se dějou v trávě, v kaluži, v rybníčku, na stromě to vlastně není vůbec jednoduché, protože i když jsme se možná učili vypočítat mnohé druhy, tak jsme se ty souvislosti jako ve škole neučili a ne každý prostě umí a tohle by byla vlastně hrozně jako skvělá dovednost a já jsem třeba šťastný, že ji Justina má, jo, že ta studovala tu biologii, tak vlastně té přírodě docela rozumí a že to může dětem i jako jednoduše vysvětlit a že děti rovnou jako se učí v těch souvislostech, jak ty věci fungují.

A pak už je fakt ta třetí jako nejabstraktnější oblast, jako je změna klimatu, že jo, ona nějak jako prostupuje i k tomu, co bylo předtím, ale, ale je mnohem těžší a tam už nějaké jako znalosti se vlastně hodí, ale stejně jednak můžeme čekat na ty otázky dětí, že jo, každé dítě má ty otázky, jindy má jiné otázky a jednak můžeme čekat, jako, jaká témata se nám sama nabídnou tím, že je zrovna potkáme na našich toulkách přírodou nebo po poli nebo potkáme větrník nebo solární panel nebo co zrovna se nabídne jako to téma? No.

Jak k tématu přistoupit

časová známka: 22:20

Hana

Já bych se možná chtěla dostat k tomu, co přichází po té senzitivizaci. Když už přijdou ty otázky klimatu, tak jak k nim třeba přistupujete? Nebo jak si myslíte, že se k nim dá přistupovat.

Petr

Hele, já z toho jako nedělám vlastně žádnou velkou vědu, já se snažím dětem vysvětlit úplně to samé, co světluji, co se snažím vysvětlit dospělým, když se mě na to jako zeptají, jenom se snažím jako co nejvíc zjednodušit slovník a vysvětlit to tak, aby to jako pochopili, ale vlastně není to tak, že bych o něčem mlčel a nějak vybíral z toho, jo. Přijde mi, že je důležité a zase mi přijde, že je to důležité u všech lidí, ale u dětí především nemluvit ani tolik jako o těch hrozbách, co všechno by se mohlo stát, jak to jako může špatně dopadnout, i když i to je dobré zmínit, ale hodně mluvit o těch možnostech řešení, jaké tady existují, co už je, že se to dneska realizuje, co je, že by se mohlo, ale zatím to chybí a tohle děti vlastně vnímají úplně stejně jako dospělí.

Zajímá je to, postesknou si. No, to je škoda, vždyť bychom mohli dělat tohle všechno. A proč to neděláme? Pak začnou klást i takové otázky. Je vidět, že nad tím přemýšlejí.

Vlastně mi přijde, že můžete s dětmi mluvit v podstatě hodně podobně jako s dospělými, jenom přizpůsobovat slovník a jako některá témata maličko třeba upozadit, ale nevidím v tom ve skutečnosti velký rozdíl.

Justina

A já bych to možná doplnila jenom v pár bodech a jedno je, že se rozhodně nebojte, že nejste jako odborníci na to dané téma, třeba na tu přírodu, protože v komunitě domo-školáků, ve které jsme, se ukazuje, že tam, kde nejste odborník, to téma často procházíte s dětmi přirozeněji, že nejste ta moudrá stařena nebo ten děda Vševěd, který všechno ví, ale objevujete to společně. A to je vlastně ta dovednost, kterou chceme těm dětem dávat v dnešním světě, naučit je hledat ty informace, hledat ty souvislosti, to, co je významné. A u té přírody mi přijde úplně nejdůležitější, je průvodce, ať jste to vy nebo kdokoliv ve vašem okolí, kdo miluje tu přírodu, kdo ji má rád a kdo předá tu jako lásku. A to vidět to nadšení, to žasnutí, protože to je ta jakoby dovednost, kterou je to krásně popsané i v plynulém učení od Josepha Cornela, kdy on popisuje, jak když byl strážce v amerických národních parcích, tak ti lidé tam chodili na dlouhé túry, přišli k tomu kaňonu, teď se podívali, byly tam tak 10, 15 vteřin maximálně půl minuty a zase šli dolů, protože tu schopnost žasnout, vidět tu krásu kolem nás my často jako nevidíme a je to dovednost, kterou jako svaly, když netrénujeme, tak ona ochabne.

Takže tohle, když vy dokážete dětem předat, tak je to to nejdůležitější a ony si pak často ty souvislosti najdou. Pokud chybí vám tady ten průvodce, tak třeba můžete použít dokumenty. My teďka během večeře nebo oběda jsme koukali do divočiny, což je na iVysílání od Prokopa Pitharta. A to je přesně mladý muž, který miluje přírodu a on na té kameře jsou vidět ty emoce, on vám tam říká ty souvislosti, ale nejdůležitější, co vám sděluje: Tady je mi dobře, tady jsem fascinovaný, tady žiju. A tohle podle mě máme předat jakoby našim dětem a často i v sobě si to jako obnovovat, takže to je jedna cesta, pak určitě je cesta knihy číst společně, ale u dětských klimatických.

Nebo o tom tématu mám dost problém, že oni jsou často encyklopedické, jsou technické a třeba naše skupina čtenářů doma často ztratí jakoby pozornost. A myslím si, že u toho klimatu dětem potřebujeme přidat jako jiné věci, než jenom ty informace, takže proto my třeba ty knížky šaháme jako chvilkama, ne moc často, a třeba daleko větší diskuze jsme měli u dokumentu na Netflixu, jak žít do sta let. A myslím, že to druhé bylo jídlo v hlavní roli a tam jako myslím, že i ta současná generace dětí spíš ty informace přijímá takhle, jako kdy tam máte ten zvuk, příběh, ty souvislosti a kolem toho byly tak krásné diskuze, jo, a vy se vůbec nemusíte snažit, vy na to společně se díváte, teďka diskutujete, Petr nám to jako upřesňuje, jako že tenhle vědec ještě tuhle.

A je to trošku jinak, ale vlastně tady vidíte, jak ty děcka to zajímá, a může to podle mě udělat každá rodina, protože to jsou často dokumenty, které u nás sledoval i ten osmiletý Vítek a i ta patnáctiletá Rozárka a vlastně všichni jsme byli fascinováni, jak to bylo udělané. Podle mě planeta Země, to je zas takový evoluční dokument, takže to myslím, že je moc hezká cesta a na co myslím, že bychom neměli zapomínat. A to je poslední věc, kterou chci zmínit, je předávat dětem jako úctu a respekt k té přírodě, nedělat z toho, jako teďka jdeme na výuku přírodovědy, a všechny učebnice, tak jak jsme domů školáci, my často píšeme i metodiky pro učitele, tak já jsem ještě nenarazila na učebnici, která by brala přírodu jako živý organismus.

Naše děti se diví, proč se dělí něco na živou a neživou přírodu, když si povídáme o geologii, jak ty geologické cykly jsou taky hodně živé a hodně se to tam mění, ale o té samočistící a regenerační schopnosti přírody se vlastně nedočtete, tam se to rozdělí na ty škatulky, co jsou plazi, co jsou bezobratlí, udělá se anatomie, naučíte se nějaké druhy, a to je všechno, vlastně je to zase studené, technické, ale vůbec se nenaučíte o těch procesech. A třeba z toho jednoho dílu do divočiny tam ukazuje ten Prokop se svým otcem jeden kousek řeky Bečvy, který se vylil z toho koryta a udělal si tam vlastní meandr a ukazují tam na jednom kousku, jak tam narostla biodiverzita, jak tam narostla jakoby krása toho místa, jak je různorodé a vlastně i to bylo místo, kde ta kyanidová vlna se údajně zastavila. Protože tady to místo vlastně zpomalilo tu řeku na jednom místě. Vy dokážete těm dětem přidat strašně moc informací a když tam ještě jdou vyrazit, tak spoustu zážitků, takže vlastně nebojme se, že nejsme odborníci, jsou tady mnohem důležitější roviny, které máme předat dětem.

Hana

Skoro mám chuť se zeptat, jako že to, co popisuješ hodně, ty jsi říkala, předat úctu a respekt, a to je jako hodně hodnotové vzdělávání. Jak to máš nějaký typ, jak to dělat, když jako lidé bydlí v tom městě? A teď, že jo? Protože vy tady máte ovečky a jste v přírodě, tak jak se k tomuhle dostat i z toho města.

Justina

Já tady na to můžu krásně odpovědět, protože my tak do šestého, sedmého roku Rozárky jsme žili v paneláku v šestém patře na sídlišti prostě mezi Bohnicemi a Trojou. Měli jsme tedy štěstí, že tam máme docela zelených ploch, ale jako Česká republika na to má docela štěstí, že i v Praze je spousta zelených míst. Brno je prostě úplně skvělé podle mě.

Takže tady v tom nejsme třeba jako v amerických některých městech, to fakt ta příroda je mnohem dál, ale myslím si, že tohle pro mě to není ani hodnotové vzdělávání. Pro mě to je prostě základ nějakého soužití mezi bytostmi, ať jsou to lidé, ať jsou to zvířata, a vy to ukazujete v maličkostech, jdete ven a pokud máte takové průzkumníky, tak ti vždycky dojdou k momentu, kdy jako pozorují mravence, a každé dítě ho prostě jednou potřebuje zašlápnout, jo, prostě nebo ne každé, ale velká většina průzkumníků, badatelů, a ty matky jako rozhodně nemusíme propadat nějaké beznaději, jsou děti, které testují, co to nebo co to zvíře vydrží jako hodně, ale důležitá je naše reakce, jestli to jako přejdeme, nic se neděje, anebo zasáhneme v tom směru, že vysvětlíme, popíšeme potřeby naše i potřeby toho zvířete. Jsou to právě tady ty maličkaté zastavení, jestli tu přírodu berete jako nějaký servis pro nás lidi, anebo jako my jsme součástí, my jsme vlastně, to je náš domov, takže když dítě něco trhá, tak my v hlavě vyhodnotíme. A to jsou. Ale první fialky tady nejsou okolo. Tak dítě zastavíme, protože, hele, počkáme. Hmyzáci. Teď se probudily, mají hlad, počkáme a budeme trhat pampelišky, až jich bude tisíce.

Jsou to vlastně tady ty malinkaté věci, ve kterých nastavujeme těm dětem ty hodnoty, a tohle šlo úplně skvěle. V tom paneláku to šlo, že hledáme místa na krmítka v tom sídlišti, mluvíme o tom, jak tady těm zvířatům hledáme pobytová znamení a třeba objevujeme, kdo tady s námi žije a vlastně s jakým respektem. My mluvíme o těch zvířatech, rostlinách, o tom, že ten strom tady žije možná déle, než jsme tady my se přistěhovali, takže my k němu – to jsou vlastně hodně důležité rozhovory, které vy ani neděláte. Za účelem. Teď rozvíjím u dítěte respekt.

Petr

Jo, mně přijde, že ještě v tom pomáhá, když zkusíte o něco malého v té přírodě pečovat, jo, v uvozovkách, jo, obnovit někde nějaký kousek, sypat, jako sypat ptáčkům, postavit budku, a to jsou věci, které děti vlastně nesmírně baví, nebo zachránit ježka, že jo, jako někdy a samozřejmě musí to být opatrné, jako kdy to má cenu a je to smysluplné a kdy děláte jako medvědí službu té přírodě, jo, ale vlastně jako vstoupit tady do toho, že je to něco, o co jako má cenu pečovat, jo, že naše role je i taková, že něčemu můžeme pomoct, někdy máme jenom pozorovat a nezasahovat samozřejmě, ale někdy prostě můžem nějakým věcem nějak jako drobně pomoct a má to smysl, tak to je něco, na co ty děti jako hrozně naskakujou a je to pro ně přirozené, pak prostě to v nich zůstane, i když zase to neděláte kvůli hodnotovému vzdělávání, ale prostě, že chcete něčemu malému pomoct.

Hana

Jasně.

Rozvoj kritického myšlení

časová známka: 32:55

Justina

A tady mě napadlo ještě, pardon, dovětek, že je hodně důležité u dětí od malého věku rozvíjet kritické myšlení, že to vnímám jako pro současnou generaci dětí jako úplně zásadní, a to se netýká jenom informací kolem klimatického vzdělávání nebo klimatické krize, ale třeba co se týče i nějakého aktivismu politického dění, že mi přijde, že to je další jako důležitá dovednost, kterou těm dětem jako my jako průvodci musíme předat, aby se tady žilo dobře, protože oni budou žít v mnohem maskovanějším prostředí, než jsme žili my. A zase úplně jednoduchá cesta. Není to nic náročného, ale třeba před nějakými komiksy, volbami jako můžete sledovat nějaká videa nebo nějaké brífinky, kovy k tomu dělá krásné jako sestřihy a třeba náš Prokop, ten nám vždycky zjistí, že už je nové video. Pouštíme si hlasem při obědě a diskutujeme a tam nádherně padají zase ty otázky, které byste chtěli, aby ty děti pokládaly, anebo u nějakých reklam, kdy vy třeba my nesledujeme televizi, ale na reklamy skáčou i všude jinde, tak zase disk, jako co si o tom myslíš? Jak to na tebe působí?

A tohle pak přenést do té jako reality toho vašeho místa, kdy vy můžete vlastně ukazovat těm dětem, že můžete být ten aktivista v uvozovkách v tom vašem, ať kolem paneláku nebo ve vaší vesnici a něco zlepšovat po malých krůčcích a děláte to jako pozitivní, ne, že jdete někomu vynadat nebo se s někým pohádáte. Na zastávce to většinou není úplně jiný model, ale třeba, že si všimnete, že někde něco není a jdete to udělat, doplníte to tam nebo někde třeba se domluvíte s městskou částí a domluvíte se, že tam bude třeba nějaká divočina a tím nebude sekat, to je taky velké téma, které teďka často už na to ty městské úřady nebo odbory životního prostředí už jako slyší, že můžete. S dětmi si nakreslíte mapu svého okolí, vytipujete místa, kde by bylo fajn to nesekat, přinesete.

A jakmile tohle udělají děti, ať je to třída nebo tak, ti úředníci, najednou na ně to funguje mnohem víc, než když tam přijde jako prudivá matka nebo nějaký jako aktivista z nějaké neziskovky, tam najednou vás se vám otevírají jako dveře. Pan starosta se tam jde vyfotit, protože je to opravdu ta skupina a mohou to být malí skauti, mohou to být turistický oddíl, může to být jako parta dětí, které si na tom sídlišti hrají, a to jim zase úplně jednoduše předáváte ty nástroje a hlavně sebedůvěru, že oni mohou měnit místo, ve kterém žijí, což je to nejdůležitější, co jim zase můžeme předat.

Petr

To úplně ve mně ta poslední věta, jako že vlastně taky velký jako zmocňování těch jako dětí, vlastně lidí, že sociologické průzkumy říkají, že nejčastější emoce v české společnosti vzhledem ke stavu klimatu je bezmoc. Tak si říkám, jako jo, tak přidávat jako trošku zážitek, že můžeš něco změnit. Je to i na tobě. Není to jenom na tom, co udělají v Číně, ale i na tom, co ty uděláš v Brně Žabovřeskách. Prostě to je, to je jako hezký.

Justina

Myslím si, že to nemusí být ani tak velké věci, jako my často máme, že musíme udělat, zařídit mokřad, že musíme vysadit 100 stromů, ale často jenom ta informovanost, že my třeba učíme se venku, máte lekci ke stažení. Stromy jako klimatizace a tam děti úplně jednoduše dělají badatelský pokus, když je slunný den jako dnes, že pod slunečníkem nebo pod deštníkem si dají teploměr a pod stromem a porovnávají teploty, případně když mají vlhkoměry i vlhkost, pocitově dělají Vennovy diagramy a teď to udělá ta třída ve skupinách, pak si to vyhodnocují a na závěr mohou udělat cedulku na ten strom a tam dát informaci, že tento strom funguje jako klimatizace a dát třeba nějaká fakta a jenom pro kolemjdoucí vlastně vyděláte osvětu.

A jakmile ten člověk tam chodí a bezmyšlenkovitě lípám, jsem líp a tam, a najednou on získá ty, jo, tak já si platím klimatizaci doma, kolik mě to stojí energie, a tady ten strom to za mě dělá. Vlastně pomáháte tomu, že vlastně to místo je informované o všech těch souvislostech, které ta příroda tam přináší, a když pak se třeba vyskytne, že se někde něco bude kácet, tak ti lidé to budou mnohem vědoměji chránit, protože budou jakoby trošku ve spojení s tím stromem nebo s tím místem.

Hana

To je moc hezký projekt.

Petr

Trochu. Já mám poslední otázku, asi jo, ale zároveň vidím, že před sebou máte nějaké papíry, na nichž máte poznámky. Tak já bych jako chtěl vám dát prostor vlastně říct cokoliv, co vám ještě přijde, že má zaznít, a přidám tu poslední otázku, možná odpovíte během toho, a to je, jestli byste pro naše posluchače mohli vlastně přidat nějaké doporučení na zdroje, jestli si klidně říkáte, hele, přečtěte si tuhle knihu. Podívejte se na tenhle film, pokud nás poslouchají třeba rodiče, kteří si říkají, hele, já bych to tak taky chtěl dělat, to je zajímavé, akorát bych o tom nějak chtěl třeba si víc přečíst nebo něco, tak jestli.

Petr

Kam sáhnout, kam sáhnout. Přesně tak.

Justina

Je tady možná zmíním to, že my vlastně jsme měli s Rozárkou takový projekt, že jsme chtěli vlastně nafotit všechny knihy, které jsme si ke klimatu pořídili. Vždyť jsme si, jako pročetli část, nechali jakoby vyjádřit Petra, že on nám vždycky jako popsal, co tam je jakoby špatně nebo co, ale ještě jsme to nedali na web. Takže možná tohle by mohla být pro nás jako poňouknutí, abychom to tam vložili. Mohli bychom k tomu přidat i třeba nějaké ty dokumenty a s tím, že to není jakoby nějaký dokonalý zdroj, ale spíš je to nějaká jako případová studie, co funguje u nás doma.

Petr

Když to zvládnete tak zhruba za měsíc, tak to dáme do bonusových materiálů.

Justina

Je to podobné. Myslím, že to je podobná věc jako deskové hry, že třeba nás jakoby baví doma, ale často, když děti dělají nějaký žebříček deskových her, které je baví, tak tam píšeme, kdo to doporučuje a naši kamarádi, kteří nás znají, tak vědí třeba, že Prokop je typ jako jejich syn, a tudíž vybírají už tyhle ty hry, protože prostě ty, co baví Rozárku, jsou příliš intuitivní a nebavilo by to jejich syna, takže berte to tak, že to je vždycky jako hodně osobnostní věc. A co nám funguje, tak v jiné rodině může naprosto zkrachovat. Takže to je asi za mě jakoby ke zdrojům, že můžeme sepsat to, čím jsme prošli a co bych tam jako měla potřebu dopsat, tak je to zase nedopíšu, tak je jako ten množství hodin venku to je pro mě jako zase důležité. Jako nesáhněte po knize, pokud ji nemáte jako tu předchozí fázi.

Petr

Hele, mně se tohle doporučení hrozně špatně dává, jako že tady už nějaká doporučení třeba na ty seriály, filmy nějaká zazněla a já mám pocit, že jsem přečetl skoro všechno, co má písmena, jo.

Ale mně ty dětské knížky nebaví číst, jakože čtu spíš anglické knihy, které jsou odborné, a to mám fakt nedoporučit jako ostatním rodičům a ty dětské jsem prostě jako si nesrovnal zatím a nějak nejsem schopen se k tomu odhodlat. Mně přijde dobré, než jako začít nutně nějakou knihou, aby si člověk na začátek srovnal myšlenky, že, a to baví i mě, jo, i mně, i když se v tom tématu pohybuji, tak mně děti dávají otázky, na které neznám odpovědi, jo, a vlastně jako než, a samozřejmě je dobré jim to přiznat, že jo, ale že je vlastně velké dobrodružství s nimi ty odpovědi hledat a ukazovat jim, jako, jak je hledáme, jo, kde to googlujeme, jak nad tím přemýšlíme, říct jim, tak to vygoogluj, že jo, a on vygoogluje něco, ale nedokáže se v tom zorientovat, a to je zase jako ta práce s informacemi, to kritické myšlení, které je jako hrozně cenné jim předávat a společně se tím něco dozvíme a přitom mimochodem naučíme děti tyhle důležité dovednosti.

Justina

A mě jakoby napadá věc, ale možná jste o tom mluvili s dětmi, že často u té dětské nebo náctileté generace to, co mohou ovlivnit, je to nejbližší, jejich jakoby styl návyků, a často třeba to jídlo, a tam, pokud oni sami jako změní, tak se můžou pak setkávat s nějakým nepochopením z toho okolí. Takže vy je nejenom potřebujete vybavit tou informací, proč to dělají, ale jak vlastně pracovat s těma reakcema toho okolí, které ne vždycky jsou vyzrálé. Takže my třeba Rozárka, když se jako rozhodla nejíst maso a jeden rok jsme byli ve škole, tak tam docela často musela čelit tady těm otázkám, které nebyly tak, že ona by jako říkala, a teďka všichni přestaňte jíst maso.

Ona jenom prostě ho nejedla, a přesto to vyvolávalo nějaké obranné reakce u těch spolužáků nebo i dospělých, a ne vždycky byli jako fakt vyzrálí, protože, a to se určitě setkáváte ve spoustě komentářů na sociálních sítích, ti lidé, aby nemuseli s tím něco dělat, tak potřebují zpochybňovat vaši verzi života a vlastně opravdu pomáhá mluvit o tom s nimi, mluvit o tom, že ti lidé často sami v tom mají nejistotu, sami mají nějaké jako ohrožení a že reagují ve stresové reakci a my se do toho boje s nimi vůbec nemusíme pouštět, my vlastně, jakmile cítíme, že ten člověk není otevřený v té diskuzi, tak nikdy nemusíme začít diskutovat, takže vlastně pro mě klimatické vzdělávání je často i nějaká facilitace.

Lidských vztahů, práce s emocemi, nejenom svými, aby mi nebylo smutno a co dělat, když mi je smutno a je v pořádku, že mi někdy je smutno, ale ať mi není dlouho smutno, ale jak pracovat i s emocemi druhých? A oni, když budou dělat věci jinak, tak v České republice bohužel jako ta tolerance v něčem je, ale v něčem pořád ještě není, tak se s tím budou setkávat a my máme teda velkou výhodu, že Rozárka je ten racionální typ po Petrovi a dokáže s tím jako moc hezky pracovat a nebrat si to osobně.

Petr

Tak my vám moc děkujeme za tenhle rozhovor a za pohoštění tady u vás na zahradě, díky moc, děkujeme, mějte se krásně.

Justina

My děkujeme za to, co vyděláte, a co posíláte našim uším.

Petr

My moc děkujeme. Ano, a zdravíme všechny.

Petr

Posluchačky, milí posluchači. Tohle je poslední díl ze série o lidech a společnosti. My jsme ji moc dlouho chtěli udělat a konečně jsme ji udělali a i završili. Budeme moc rádi, když tuto sérii doporučíte lidem, které třeba tolik nezajímá transformace energetiky, ale tato jako společenská lidská témata si rádi poslechnou. O nás chvíli neuslyšíte, protože bychom si chtěli přes léto dát takovou produkční pauzu, takže se přihlásíme zase koncem léta s novými epizodami a moc na vás budeme těšit. Kdybyste pro nás měli jakékoliv podněty, třeba tipy na epizody nebo témata, která bychom měli zpracovat, tak nám můžete napsat na náš email podcast@2050podcast.cz, případně nás oslovte třeba na Instagramu nebo jinde na sociálních sítích, užijte si léto, moc děkujeme za poslech této epizody celého podcastu a mějte se krásně, ahoj.

Dětský hlas

Začátek je těžký a nemusí se do toho chtít. Je to vlastně těžké to otevřít, ale myslím si, že jděte do toho, zkuste to.