68: Pohled zenového učitele na život ve světě s klimatickou změnou

Tento přepis byl pro lepší čitelnost gramaticky a stylisticky upraven. V případě, že potřebujete doslovné citace, ověřte si je přímo v nahrávce.

Petr

Nacházíme se v Zenovém centru ve Vrážném a sedíme tu s Hankou a Jirkou Hazlbauerem, který je zenový učitel. Říkám to správně?

Jiří

Ano.

Petr

A zároveň stavitel tohoto centra, říkám to tak správně?

Jiří

Zatím ještě jo.

Představení

Petr

A proč jsme zrovna tady, je vlastně proto, že máme k tomu místu jako tady vztah, protože sem s Fakty o klimatu jezdíváme, už by se dalo říct, asi pravidelně na nějaké takové strategické plánování a týmové reflexe a tak, a máme to tady hrozně rádi. A zároveň, protože někteří členové našeho týmu mají k Zenovi blízko a ty jsi člověk, kterého tady potkáváme a ty máš k Zenovi hodně blízko.

A my chceme přinést do tohoto tématu klimatické změny nebo vůbec těch nějakých jako environmentálních problémů a tak téma spirituality nebo téma prostě prožívání, téma nějakého toho jako vnitřního světa. A tak jsi nás napadl jako jeden z lidí, se kterými by mohlo být hezké si o tom povídat a vlastně nevíme úplně přesně, kam to povede, ale chtěli bychom se doptávat na to, jako jak tohle téma třeba žije jako ve vaší zenové škole, jestli třeba i jako pracuješ, potkáváš se s lidmi z vaší komunity, pro které tohle téma je třeba silné a jestli jim třeba v tom i ten zen může nějak pomoct, nebo jestli se to nějak jako potkává s tou praxí.

Případně, jestli třeba škola k tomu má nějaký postoj nebo tak, tak to jsou záběry ze široka, ale klidně bych začal. Hele, jestli chceš ještě nějak uvést svoje představení na pravou míru, tak klidně uveď.

Jiří

Já myslím, že jsem představen dostatečně.

Petr

Tak hele, jak to máš vlastně ty, jako jak to žije pro tebe, když řeknu teda téma klimatická změna, což je téma tohoto podcastu, protíná se to nějak s tebou osobně jako s člověkem, případně pak i s tou tvou praxí zenovou?

Jiří

Tak se mnou jako s člověkem jednoznačně. Vlastně od svého dětství jsem vnímal ochranu přírody jako něco, co je potřeba. A vlastně, když mi bylo 14, tak jsem vstoupil do Greenpeace. Na základce jsme chodili a čistili kolem řek a takové ty věci. Takže to bylo vždycky něco, co bylo pro mě důležité, když jsem měl kapelu heavy metalovou, tak vlastně všechny texty, které jsem psal, byly právě o životním prostředí.

A že vlastně v té době… Teď vlastně takové, že současná mladá generace to má, jako že jsou to jako témata, která jako teď jsou nová, ale já vím, že já jsem nemohl spát už prostě jako teenager.

Že jako kam to spěje, to neznamená, že jsem to potom nezačal ignorovat tak, jak to většinou člověk po té pubertě udělá, že tak jako věci, které považuje za důležité, potom utlačuje tou kariérou a jinýma věcma.

Ale zrovna teď se mi stalo, že jsem párkrát pouštěl někomu mou oblíbenou skladbu od Megadeth - Countdown To Extinction. A tam ten text sám o sobě je úžasný. Tam je moment, kdy se tam prostě…

Kdy tam jenom ten virbl, trošku kytary vzadu, a teď se tam ozve takovej ten jemnej dívčí hlas a říká: „Hodinu odteďka jeden živočišný druh vymře,“ a znovu a znovu. A teď mám z toho husí kůži. Já si představím, že v podstatě celý můj život, každou hodinu mého života, vymřel jeden živočišnej druh. Naprosto neuvěřitelná věc pro mě. Takže vždycky jsem se snažil žít nějakým způsobem, nevím, jestli můžu říct ekologicky, ale rozumně.

Petr

To je hrozně hezký příklad, který jsi uvedl, nebo takový, jaký mám dojem, že mě jako fakt rovnou táhne do té hloubky, protože, protože mám dojem, že mě nutí zaujmout nějaký jako postoj nebo nějak se s tím teda vevnitř poprat, jako buď jedna věc je, teď jsi mi jako řekl ten příklad, tak se ve mně naběhly nějaké emoce a teď mám jako na výběr, tak můžu si říct ne, teď natáčíme podcast, tak se od toho odpojím, anebo se od toho možná teda neodpojím a nějak to jako prožiju, anebo se k tomu nějak postavím skrz nějaký svůj teda jako postoj ke světu nebo skrz nějaký svůj světonázor nebo možná skrz nějakou svoji spiritualitu nebo něco a nad tím bych tady chtěl jako společně přemýšlet, jako jak vlastně, protože zemi vlastně aspoň tak jako vnímám částečně nějakým jako rozvoji člověka jako, nebo mysli a možná i s těmahle věcmi nějak může pomoct, tak potkává se přímo jako zen s těmahle tvýma jako zážitky, pocitem a postoji, nějak jako cítíš, že tam jsou průniky s tím učením samotnými nebo s tou praxí.

Poznej, co jsi

časová známka: 05:38

Jiří

Naprosto jednoznačně to je, že my říkáme, že zen znamená: Poznej, co jsi. A pomáhej tomuto světu, jo. Je to taková fráze, kterou používáme, a dá se poměrně dobře jako do toho jít a koukat se vlastně, co se tím myslí. A když půjdu jakoby více do toho buddhistického konceptu a něčeho, vlastně fráze, na kterou jsem vlastně alergický, když slyším od lidí takové to, že všechno je jedno. Jo, to je sice pravda, ale je tam tak obrovské ALE. Lidí, kteří to říkají a zároveň to opravdu prožili a žijí, je tak málo, že by ta věta snad měla být zakázaná.

Ale právě to, že všechno je jedno, vlastně k téhle pointě a tento svět opravdu jsme jedním, jako tam není rozdělení. A čím víc člověk jde, jak my říkáme, sami do sebe, což taky jako v tom duchovním slova smyslu úplně není správně, protože vevnitř a venku taky není úplně to odlišné, ale čím víc si uvědomuje svoji existenci, tím víc si uvědomuje, že opravdu vše v té existenci je jeho součástí, takže utrpení jiných lidí začne vnímat daleko víc jako svoje utrpení, ale nejen lidí, zvířat, lesů, všeho.

Nějakým způsobem se nás to dotýká. A dotýká se nás to na tak fundamentální úrovni, že s tím něco musíme dělat. A samozřejmě je to jinak, když člověk žil před tisíci lety a neměl ty vědecké znalosti, které máme. A zároveň, že ano, nebyla ještě průmyslová revoluce, takže ten dopad toho, co lidé dělali na přírodu, nebyl ještě tak obrovský, byť už samozřejmě v té době byl. Takže pro mě je to naprosto esenciální part té praxe.

Petr

Mně přijde jako hrozně velké rozlišení, ale to, co ty říkáš, že. No, když to teda prožiju, tak začnu jako cítit to utrpení, řekněme, vnější, že je vlastně se mnou spojené, že to je to jedno, ale pro spoustu lidí je tohle evidentně jako cesta k velké depresi a odpojení úzkostem a nic nedělání. A to je vlastně to, kam to nechceme zavést, tak jako jak to, jak to udělat, aby to vedlo spíš k akci, která může pomoct k tomu, že se odpojím.

Hana

Jak s tím možná pracuješ ty sám.

Jiří

Určitá část toho je to, že přijmout ten fakt, že utrpení je součástí té naší existence, to si myslím. Že je jako jeden z takových dobrých základních kamenů. A tím vlastně jako se nedělá to, že to člověk někam odstrkuje. Jenom to přijme jako jeden z těch faktů. A s tím se potom lépe pracuje, než takovýto musím se toho nějakým způsobem zbavit, musím to nějakým způsobem odstrčit.

Petr

Není to vlastně špatně, není to něco, co by nemělo být.

Jiří

Je to součástí té existence a teď, jak s tím pracovat, jo, že potom už jako pro mě tohle je ten krok, od kterého se můžu odpíchnout. Jedna věc. Koukám na to, co je funkcí toho utrpení nebo taky, co já vnímám jako utrpení. A druhá věc, my tomu říkáme, že člověk si musí zbudovat silné centrum, to je takové jako těžké slovo na vysvětlení, my to vždycky takhle plácáme do pupku pro ty, kteří dělali třeba bojové umění. U nás se tomu říká Tantien, je to vlastně takové to pod pupíkem. V těch východních filosofiích se říká, že to je naše energetické centrum. A my, když meditujeme, tak dýcháme do pupíku a vlastně tam pak člověk cítí tak, že má takovou kotvu. Hrozně těžko se to takhle popisuje, ale.

Když má tam tuhle tu silnou kotvu, o kterou se může opřít, tak potom ty věci, co se dějou venku, ho tolik nerozhází. Jeden z takových těch obrazů té naší existence lidské v buddhismu je, že jsme jakoby ta kapka, která vyletěla z vlny na moři.

A tu dobu, kdy jsme kapkou, tak se vnímáme jako oddělená existence. A potom spadneme zpátky do toho moře. A vlastně co my děláme, že si uvědomíme, že opravdu celou tu dobu jsme součástí toho moře.

A vždycky se o ně můžeme opřít, takže je to vlastně nacházení toho našeho vnitřního zdroje, my tomu taky můžeme říkat intuice, prostě nacházení té naší intuice, to napojení se na tu naši lidskou podstatu nebo ani ne lidskou, na tu existenciální podstatu, umět tam čerpat tu sílu, umět tam čerpat nějaký ten zdroj moudrosti na to, jak ty věci zvládat.

A to neznamená, že je to jednoduché. To se rozhodně nesnažím říct. Ale je to jeden z těch kroků, který mi pomáhá to zvládat.

Jak pracovat s environmentálním žalem

časová známka: 12:16

Hana

Máš vlastně nějaký konkrétní příběh nebo příklad, jak, ať už tvůj, anebo možná někoho, kdo tady byl a možná pracoval s environmentálním žalem? Teď fabuluji, ale možná někdo tady takový byl. Jak vlastně to zvládání nebo ta práce s ním vypadá, co to jako vlastně možná pro toho člověka znamená? A teď spiritualita není úplně to téma, kterým já mluvím, takže teď možná jdu něčeho příliš konkrétního, co nebude nasedat na tvoje slova, ale jestli tě k tomu něco napadlo.

Jiří

Tak zrovna teď nedávno klučina přišel. My máme vlastně soukromé rozhovory, kdy probíráme věci. A přišel s tím, že má tenhle environmentální žal a že vlastně neví, co dál, co vlastně, co jeho život bude, že vezme nějakých 25 nebo něco takového? A tak jsme se o tom pobavili.

A do jisté míry jsem mu připomněl to, co teď říkám, tak jsem připomněl vlastně jako tenhle ten aspekt té praxe, protože je to klučina, který už má za sebou několik let té praxe, takže už ví, o čem mluvím. A když se mu to dalo jako do těch termínů buddhistických, kterým on vlastně už rozuměl díky těm letům praxe, tak mu to dávalo smysl, že jo, tohle, tohle. A teď budu mluvit opravdu čistě z pohledu meditace toho zenového přístupu. A nevím, jak by to třeba bylo dobré z pozice třeba terapeutické, ale vlastně říkáme, jako opravdu si to prožiji, jo, to neutíkání. Předtím opravdu podívat se do toho, co to pro tebe opravdu znamená, odkud to přichází? Mně přijde jako hrozně důležitá věc.

Že kdykoliv je něco těžkého, snažíme se nějakým způsobem toho zbavit. Ale těžké věci jsou součástí našeho života. Když mi před pár roky zemřela máma, zrovna jsme měli naše tříměsíční meditační ústraní. A stalo se to v podstatě uprostřed toho. Takže první měsíc a půl jsem seděl s tím, že máma umírá, a potom s tím, že máma umřela. A teď jako, že jo, jezdil jsem za ní a všechny tyhle věci spojené s tím. Ale kdykoliv jsem tady seděl v meditaci, tak že jo, to byla jediná věc, která se mi tam objevovala. A mohl jsem tam dělat takové to, prostě ne, jako mít tu tichou mysl. Což, kromě jiného, je jedna z takových těch mylných představ o tom, co meditace je. Právě když se mi to objevovalo, tak ono, takové to zacyklení se do toho myšlení, to je to, co jsem se učil pouštět. Ale zároveň všechny ty pocity, všechny ty obrazy, které jsem i s tím objevoval, jsem si plně prožíval.

Takže vlastně to utrpení, které jsem s tím měl spojené. Jsem si vlastně užil, jo, že jako bylo to neuvěřitelně bolestivé, ale zároveň hrozně plné. A vlastně ten vztah s mámou jsem si tím hrozně docelil, uzavřel a bylo to nádherné. Vím, co ten vztah pro mě znamenal. Myslím, že jsem jí byl i trošku schopen pomoci na konci toho jejího života a tak. Takže to tím myslím, když říkám, že by si to člověk opravdu měl prožít, neutíkat před věcmi, které jsou těžké, podívat se, co to opravdu je to, co my jsme teďko dostali, abychom s tím pracovali.

Petr

Mě k tomu napadají jako dvě otázky, když si říkám, ty jsi trénovaný člověk vlastně v tomhle ty, víš, co to, co to znamená si s tím sednout a být s tím nebo si to prožít nebo víš, jak máš na to možná, že jo, když na to máš tříměsíční ústraní, tak na to máš minimálně ten prostor. A tak si říkám, když nás poslouchá někdo, kdo si říká, hele, jako nevím, jak se to vlastně dělá jako, nebo je to pro mě moc bolestivé nebo na to prostě nemám čas, vždyť musím prostě zítra do práce a teď se mi to všechno děje jako v rámci vlastně už tak dost zatíženého a hektického života nebo tak. Dokázal bys poradit? A teď já vím, že asi každý život je v tomhle jiný, nebo jak to být s těma věcma, když možná nemám toho průvodce nebo když možná nemám ten prostor nebo tu praxi, která mi říká, jak to mám dělat.

Jiří

Já si myslím, že trošku je to o tom podívat se na to, co s tím životem opravdu chci. Myslím si, že většina z nás nevěnuje tomu životu tolik prostoru, kolik potřebuje nějakou tu duševní hygienu, to už se trošičku začíná objevovat, ale ne dostatečně.

A duchovní, že jo, na to se často kouká skrze prsty. Takže. Já bych v první řadě řekl: Podívejte se na to, co je opravdu pro vás důležité, a přizpůsobte co nejvíc ten život tomu, co je pro vás důležité. Naprosto rozumím tomu, že život je těžký, ale udělat si tam dírku tady a támhle na to, abych se věnoval něčemu, co je důležité, co mi kromě jiného může výrazně zlepšit kvalitu toho života.

To mi přijde jako ten první krok, který člověk musí udělat. Jedna z věcí je samozřejmě vždycky dobré mít nějakou komunitu, která s tím napomáhá, a mít nějakého průvodce. A je to totéž jako ve všem jiném, když se chceš naučit tancovat, tak prostě to nebudu zkoušet v obýváku sám, najdu si někde, kde se to učí, takže v tomhle jsou různé organizace, samozřejmě my jsme jedna z nich, které nabízejí způsob, jak se naučit tohle dělat. A úplně jednoduchá, praktická věc je naučit se dýchat.

Většina z nás ani neví, že dýchá. Prostě má to jako tu automatickou věc, která se děje. Všimneme si toho, když dobíháme na šalinu. Jo. Ale není to něco, co děláme vědomě, tak. Aspoň si vědomit dech. Většina lidí dýchá do hrudníku, naučí se dýchat do toho břicha, víc. Stáhnout ten dech dolů. A potom, když je člověk trošku vědomý toho, že dýchá, tak se fakt něco v člověku usadí. A potom, když mám hlavu úplně rozstřelenou, nevím teď, co tohle, to tamhleto, v tom okamžiku, když si to uvědomím. A vím, že mám ten dech třikrát se zhluboka nadýchnout a vypustit, opravdu dát si těch, co to je, 15 vteřin jenom na tohleto. Tak neuvěřitelně zlepší kvalitu bytí. Jenom takováhle jednoduchá věc.

Petr

Mě baví, jak to vlastně, jak skončíme vždycky u takových jako základních fyzických věcí, že říkáš jako, „Hele, břicho, hele, dech, hele.“ Sednout si a být s tím, že jsou to vlastně až jako ultrauniverzální věci nebo takový fakt jako základní fyzický, a pořád mám v hlavě jednu otázku. Nevím, jestli můžeš sdílet nebo jestli vůbec na to existuje odpověď, jako jak pokračovat. Příběh toho kluka, co s tím přišel, jestli se v něm něco pohlo, změnilo, usadilo, kde je teď nebo tak.

Jiří

Vzhledem k tomu, že to je teprve pár týdnů, ještě nevím, kam se dostal. Ale jedna z vlastně zase dostanu trošku do toho našeho učení, ale vrátím se k němu. Je to, že my říkáme: „Poznej svoji karmu,“ což velmi jednoduše znamená návyky svojí mysli.

Anebo taky v tomhle případě, co ti bylo dáno do vínku, prostě, co opravdu jsou ty tvoje schopnosti a pomoz tomuhle světu. Takže to je to, co třeba jsem mu řekl po té nějaké diskuzi, prostě podívej se na to, co jsou to ty věci, které ty můžeš dát. Napoj to na tenhle svůj problém. Pomoc v tomhle. Krom jiného třeba se mu říká, hele, máš za sebou, já nevím, 10 let meditační praxe. A solidní meditační praxe. Což je něco, co není úplný standard. Jo, není takové to, že si občas sednul v obýváku. Má za sebou každodenní praxi. A tudíž je to někdo, kdo může třeba tohle předávat lidem.

Tam třeba tohle je jedna z věcí, kterou ne každý může dělat.

Jo, ale opravdu najdi si to, co můžeš udělat. Ty. Ne každý z nás může natáčet podcasty. Jo, ne každý z nás může dělat, já nevím, co dělá Ondra, že prostě dávat dohromady skupinu lidí, jako jste vy. Jo, každý z nás má jiné schopnosti a je potřeba to rozeznat. Za A, abychom byli v tomhle funkčnější, a za B, abychom fakt jako dělali věci, co nás naplňují. Že potom často lidé dělají věci, které jsou přínosné, ale nejde jim to. Díky tomu potom jsou frustrovaní, naštvaní a pak vlastně daleko méně pomáhají, než si myslí.

Petr

Já mám z té odpovědi vlastně radost, protože mluvím, že to je hrozně podobné tomu, co říkáme často na přednáškách, i když mluvíme o klimatu, lidé se ptají často, tak co teda mám dělat, abych tomu klimatu pomohl? Často odpovídáme: Hele, v čem jste dobrý, tak to jako dělejte a možná, pokud jste prostě lékař nebo učitel ve školce, děláte to dobře, tak to dělejte dobře a jako nesnažte se zaměřovat na to, jak snížit svoji uhlíkovou stopu, a ještě o jednu dovolenou méně a ještě jako o jednu cestu autem méně nebo jako, kde si cosi, ale víc jako zaměřit pozornost od toho, kde se mám ještě omezit, abych pomohl, tak na to, jako co můžu ještě přinést, abych pomohl, jako jaký svůj talent nebo jak ten svůj talent můžu ještě jako nabídnout, abych pomohl, ať už tomuhle tématu nebo té společnosti jako celku, třeba nějak mi se mi to s tím propojuje, jako že vlastně kladeš důraz víc na to, co přinést, než na to, jako kde se ubrat, omezit nebo něco takového.

Osobní naplnění

časová známka: 25:02

Jiří

A mě tam i napadá s tím právě to vlastně jako nějaké to osobní štěstí, osobní naplnění jako hrozně důležitá věc. Teď, že jo, právě, jak to dát? Lidé mají představu, prostě osobní štěstí je právě jako ta dovolená tamhle někde daleko. Jo. Jako udělat si to jako nějak jinak. Než přesto, že člověk musí lítat někam daleko nebo si musí koupit nové auto, prostě najít to štěstí i v takových těch obyčejných věcech.

Petr

Jo, a to je hrozně propojené s nějakým smyslem, jako vlastně dělám v tom životě něco, co mi dává smysl, a tudíž možná tak moc nepotřebuji nové auto, protože jsem šťastný z toho, že chodím do té práce, která dává smysl, nebo jako ano.

Jiří

Jo, ale myslím si, že tam je to taková ta věc, co je hrozně podceňovaná.

Že právě. Je to takové, jak říkal, zachraňování tohoto nebo usekávání věcí tady a támhle. Ale. Když. Nebudeme zase dbát prostě o to naše štěstí, o to naše duševní zdraví.

Tak vytváříme společnost, která je naštvaná, která se navzájem nechce naslouchat. A potom, jo, možná jsme tamhle nejeli na nějakou dovolenou, ale když tohle všichni uděláme a budeme na sebe naštvaní a nejsme schopní domluvit se s těmi sousedy, co mají ty rakety už na nás namířené, tak vlastně jsme té přírodě moc nepomohli.

Že tam jako ten lidský aspekt musí být do toho nějakým způsobem silně zakomponován.

Hana

Z toho, co jsem slyšela nebo zaznamenala, tak ty se nepotkáváš jenom mezi zen buddhisty, ale i s různými náboženstvími a učeními, je to tak? Pamatuju si to dobře.

Jiří

Ano, tak možná, jestli se i takhle bavíte napříč, jak vlastně a jestli náhodou někdy nepřišla i na téma klimatické změny nebo ochrany životního prostředí, jak to vlastně jako žije napříč různými spirituálními skupinami? To téma. Jednoznačně se bavíme o tomhle primárně v Čechách s katolíky, protestanty, křesťany, s židovskou obcí moc nejsem v kontaktu. A muslimové v Čechách de facto neexistují. Asi nejvíc na tohle téma spolupracujeme s Fortnou, což je klášter Bosých karmelitánů kousek od Pražského hradu. Tam právě jsme se bavili o tom, jak můžeme pomoct obecně lidem, ale zase té nastupující generaci. Protože sice nejsem tak starý, ale mně už se ty klimatické změny svým způsobem tak nedotknou jako někoho, komu je 15, 20 let. Takže koukáme na to, vlastně jak oslovit tu mladší generaci, aby věděli, že vůbec něco, co nabízíme, je něco, co jim může pomoct. A pak právě co jim nabídnout, jaké nářadí jim dát na to, aby zvládali to, co mají před sebou. Takže se bavíme třeba s Petrem Glogarem, nejen že je kněz, ale i terapeut, takže se bavíme na to i z tohoto tématu.

Koukáme se na to, jak prostě to udělat, jaký třeba vytvořit programy pro lidi, kteří mají environmentální žal nebo obecně prostě nevědí, jak pracovat s tím, co se jim děje. A ne, že bychom měli něco konkrétního hotového, ale máme tam nějaké nástřely. A Fortna má dobré lidi, kteří pracují na vytvoření nějakého takového programu. Jedna z těch věcí, co nás právě napadá, to už by bylo zase jako víc tady třeba mít meditační ústraní, které by bylo zaměřené právě na lidi, kteří nejsou kovaní v meditaci, ale chtějí si to vyzkoušet, chtějí se o tom bavit a třeba tím, jak jsme uprostřed přírody, jít někam do přírody, zkusit si meditaci právě jako vošahat si tu hlínu.

Jo, fakt, jako tohle, takový trošku šamanský. Do určité míry. Tak tam.

Petr

Skoro mám chuť udělat další rozhovor, jestli se něco takového uskuteční. Třeba pár běhů zaměřených tímhle směrem, tak se fakt ptát, jaké to má ohlasy, co to dělá, protože vlastně rád slyším i z toho pohledu, že teď říkáš ty věci, o kterých jsi mluvil na začátku, jako co bys dal jako radu nebo co s tím děláš? Ať už je to jako. Třikrát se nadechnou do břicha, takže si to, že možná vznikne za chvilku nějaký prostě formulář, ve kterém se můžu přihlásit a někdo mě tím provede, což možná spousta lidí by tohle ocenila, si to vyzkoušet nebo nějakou vlastní praxi ohledně toho tématu nějak získat.

Jiří

Já bych hrozně rád, jo, protože jsem se naučil věci, které jsem potřeboval, od té generace přede mnou, jo, tak. Prostě už si uvědomuju, že bych to vlastně měl dělat zpátky taky, že člověk si furt říká, že je mladý, že mladý, a najednou mu začnou lidé vykat, jo. A je tam jedna věc, co mi tam tak jako vyskočila. Co vlastně je něco, co je potřeba, aby se lidé naučili. A co se vlastně učíme znovu a znovu, je právě to dávat 100 procent vlastně do všeho, co děláme, jo, opravdu jako.

U nás ve škole tomu říkáme zkoušet, zkoušet, zkoušet po 10 000 let, jo, nebo jak Dalajlama říká, nikdy se nevzdávej. Jo, ale ono to má, lidi to uchopují takovým způsobem, prostě jako že furt musíš jako buldozer, ale o tom to vůbec není. Je to o tom, že ať dělám, co dělám, tak opravdu se tomu věnuju naplno. Ale zároveň tam mám to, že když se to nepovede, tak je to taky v pořádku. A to je něco, co si neumíme moc osvojit. Já prostě dál vkládám do toho všechnu tu energii a ono to nevyšlo, a teď co s tím? To je něco, co si musíme osvojit, že opravdu věci vlastně většinou nevíte a mnohdy je to dobře, že nevyjdou.

Ale to není problém. Problém je v tom, že se držím toho, co jsem si představoval, že bude ten výsledek. Jo. Ale dát 100 procent do toho, co dělám, a když to vyjde, super, když to nevyjde, taky super. A je za nový mistr Seung Sahn, který založil tu naši organizaci. V jednom okamžiku přišel s tím, že všechny tyhlety mezináboženské dialogy, že to vlastně úplně nefunguje, že si to potřebuje udělat jinak. Říká: Sejdeme se v Lázních, všichni půjdeme donaha, že jo. Standardně jsou to chlapi, takže a prostě když tam budeme jako v té teplé vodě, tak si to všechno vyříkáme. Jo. A.

Prostě tak, jak on byl právě, dělal všechno jako na 100 procent, jo. On si sednul a on jakoby v té době patriarcha korejského Zenu. Napsal dopisy všem těm pohlavárům po světě. A čekal. A všichni mu říkali, jestli úplně blázen jako, jako na to nikdo nepřistoupí. Jo. Ale pár lidí odpovědělo, jako. Že to vlastně není úplně blbý nápad. Jo. V rámci Říma se to dostalo nebo Vatikánu se to dostalo až k nějakému tomu poslednímu sekretářovi, než jako ten řekl, jako tak to ne. Jo. Ale že jako se to dostalo poměrně daleko. A on říká, no, já jsem prostě chtěl zkusit. Jo, a stálo ho to čas, stálo ho to energii. A vlastně by to bylo hrozně super, kdyby se něco takového povedlo.

Proč to říkám, je kromě jiného tohle nastavení mysli, že zkusím věci, které asi nevyjdou. Ale dám do toho všechno. A když to nevyjde, tak jsem to aspoň zkusil.

Petr

Mě to hrozně ale vrací k tomu, jak jsi říkal, najděme si, co s tím vlastním životem chceme a co je tam to naše? Protože když mám něco dělat naplno, tak už musím dělat něco, co fakt chci dělat naplno, a když to nevyjde, tak si musím být jistý, že jsem dělal něco, co mi fakt dávalo smysl. Nedokážu si představit, že chodím do nesmyslné kanceláře v nějaké velké firmě a dělám to tam naplno, když vnitřně cítím, že abych to psychologicky přežil, tak se od toho potřebuju hodně odstřihnout, protože potřebuju peníze a uživit rodinu. Je to hrozně těžké, to klade nějaké nároky na uspořádání života nebo na to věnovat té věci tu pozornost, kterou jí opravdu dokážu věnovat a je se mnou v integritě. Mrzí mě to teď u spousty lidí, kteří musí nebo z nějakých důvodů jsou prostě vyvíjí spoustu činností, od kterých se musí trochu odpojovat, protože to prostě není to, co zvládnou dělat naplno, za čím si stojí, čemu by se chtěli věnovat.

Jiří

To rozhodně není jednoduché. A vlastně, že jo. Nikdo neřekl, že to bude jednoduché. Ale ani Buddha. Ten už vůbec. Ten říkal něco přesně obrácené. Ale je tam takový to. Právě. Aby člověk nerezignoval. Na ten život.

Jo. Taky jsem dělal práce, které mě nebavily. Ale zároveň, když vím, že to dělám třeba kvůli tomu, abych zaplatil nájem, nebo pro spoustu lidí prostě, abych mohl koupit jídlo pro děti a oblečení, tak i když ta práce je na prd, tak vlastně to člověku musí dát nějaké naplnění skrze tohle, že aspoň můžu dělat tohleto. Jo. A prostě najít si takové ty opěrné body. Někde jako tohleto, jo. Není to super, ale jsem s tím schopný pracovat. A naopak takové, to prostě nebudu dělat. To. A já vím, že to je luxus, který si každý nemůže dovolit každým případě. Ale zkoušet to. Jo, nezapadnout prostě do toho, že je to jenom takhle a nemůžu ven. A tam samozřejmě věc pro nás pro všechny jako pro společnost. My musíme najít jiný způsob, jak fungovat. Jo, tohle to, že jsme tady vlastně jenom, abysme podávali nějaký výkon, zplodili děti a potom umřeli, to je fakt špatné. To není život, který bysme měli žít a vlastně nikdo z nás ho takhle žít nechce. Takže bysme měli hledat způsob, jak žít jinak ten život. Jo, ale opravdu neříkám, jako že všechno je úžasné v mém životě, že jsem pořád šťastný a bylo to ani náhodou. Ale je tam určité naplnění tou existencí, i když je to zrovna úplně na nic. A to kdybysme učili jeden druhého, tak to by změnilo svět tak hrozně moc.

Hana

Já si nemyslím, že už řekneme něco chytřejšího po tomhle.

Petr

Hele, moc díky za tenhle rozhovor. Než ho ukončíme, tak se vlastně chci zeptat, jestli tě napadá ještě něco k tomu tématu, co si říkáš, že bychom si to na ty mikrofony měli říct, nebo bychom vynechali něco, co by tu mělo zaznít, i když jsme do toho vstupovali hodně bez plánu. Něco, co bys rád dodal, zeptal se, dořekl.

Jiří

Asi, asi už to zaznělo, ale asi to nejdůležitější pro mě právě to podívání se do toho, co mě naplňuje v životě. Aby se lidi podívali na tohle. A zároveň na to, co je potřeba v tom světě, aby to nebylo jenom takový jako. Že si uspokojím to svoje, ale právě takový to, jak žít ten naplněný život. Jak rozdávat nějakou radost, spokojenost kolem sebe. Protože to je tak fundamentální na to, abychom tu planetu byli schopní nějakým způsobem dát dohromady. Tam ještě vyskočilo. Ale vlastně nevím, jestli se to stalo. Ale slyšel jsem, že na takovéhle nějaké ekologické konferenci v osmdesátých letech vystoupil právě nový mistr Seung Sahn a řekl: „Žádná ekologie není potřeba. Jediná ekologie, která je potřeba, je ekologie mysli.“

A vlastně je na tom hrozně moc moudrá, protože ten problém, který my teď řešíme, je problém, který vytvořily naše mysli. Takže když se podíváme do toho, co ta naše mysl opravdu je. Co to opravdu je a co s tím vším můžeme dělat? Jak to můžeme být jeden pro druhého? Jak pomalinku pouštět všechny takové ty nesmysly, jakože já jsem Čech. Jo, já jsem běloch, já jsem chlap, jo, prostě všechny tyhlety buddhista.

Jo, prostě všechny tyhlety nálepky, jak najít způsob, jak se toho pustit. A opravdu tak, jak je všechno jedno. Tak opravdu. To žít a společně.

Petr

Moc díky a přeji ti krásný zbytek večera. Díky, že jsi přijal pozvání.

Jiří

Také děkuji a nápodobně.

Petr

Přátelé, ještě tento podcast nevypínejte, protože na závěr pro vás máme překvapení. Zároveň, než se do něho pustíme, tak chci jenom připomenout, že tuto epizodu stejně jako celou sérii o lidech a společnosti podpořila firma PPG.

A my jim tímto moc děkujeme za podporu. Tak a teď to překvapení, které pro vás máme. Na míru této epizody totiž složil skladbu brněnský skladatel Ondřej Kalužák, který skládá elektroakustickou hudbu, a vzniklo to tak, že si poslechl ten náš rozhovor a pak, inspirován tím, co slyšel, složil skladbu, kterou právě uslyšíte a která má asi šest minut, takže já bych vám jenom popřál, pojďte si užít poslech, jestli můžete, vemte si dobrá sluchátka, posaďte se. Já, když jsem ji poslouchal, tak je to pro mě takové doběhnutí toho, co vlastně v tom rozhovoru zaznělo. Mějte se.