63: Jak mluvit o klimatu s blízkými lidmi? feat. Nenásilný podcast

Tento přepis byl pro lepší čitelnost gramaticky a stylisticky upraven. V případě, že potřebujete doslovné citace, ověřte si je přímo v nahrávce.

Hana

Ahoj, tady je podcast 2050…

Petr

Ahoj, a tady je Nenásilný podcast.

Petr

A tuhle epizodu děláme společně.

Pro posluchače Nenásilného podcastu je potřeba zmínit, že podcast 2050 se zabývá změnami klimatu a ten hlas, který už jste slyšeli, patří jeho moderátorce Hance Tesák Vrtala.

Hana

No a pro posluchače podcastu 2050 je potřeba si představit hlas, který z něj neznáte. Dneska se s námi na epizodě podílí Petr Sucháček, facilitátor a lektor nenásilné komunikace, a tuto epizodu děláme společně ze dvou důvodů: jednak proto, že jsme si chtěli přizvat expertizu ze světa nenásilné komunikace, a druhak taky proto, že oba podcasty mají společného jednoho z moderátorů a spolutvůrců, a tím není nikdo jiný než můj parťák Petr Holík.

Petr

No, a hlavně v obou dvou podcastech jsme se dostali do fáze, že toto je šedesátá třetí epizoda, a to mi přijde, že je skoro něco jako vesmírné znamení, a tím pádem se tohle prostě muselo stát.

Hana

Dnešní epizoda bude hodně o tom, jak se o změně klimatu bavit s blízkými lidmi, ať už je to vaše rodina, nebo jsou to přátelé nebo třeba kolegové. Zároveň je možné, že téma změny klimatu zažíváte i v jiných rolích. Třeba jste učitel, který o změně klimatu musí učit, nebo vedete firmu, která nějakým způsobem tohle téma zrovna řeší. Nebo například jste novinář, který o tom tématu mluví, píše, komunikuje. No, a my tady dneska nebudeme dávat tipy na to, jak o změně klimatu přednášet, učit nebo třeba vyjednávat, ale spíš se zaměříme na to, jak se dá o klimatu bavit u rodinné večeře tak, abychom se navzájem slyšeli, pochopili a ta naše diskuze byla spíš sbližující než rozdělující. Možná zažíváte konverzace, které začínají větou, jako je třeba tato.

Hlas

To bych teda chtěl vidět, jak mě ten elektromobil doveze do Chorvatska. A ty baterie jsou stejně nelogické a není na ně dost minerálů.

Hana

Nebo třeba tato.

Hlas

Naše děti nebudou mít kde žít. Životní prostředí v Česku stejně nikoho nezajímá.

Petr

No, nebo zažíváte třeba i méně extrémní a třeba i konstruktivní konverzace s blízkými lidmi. No a my s Petrem Sucháčkem se v této epizodě jednak snažíme dávat tipy a ukazovat principy, jak v těch konverzacích dobře navigovat, aby byly konstruktivní.

A spíše sbližující než rozdělující, a zároveň to ukazujeme na příkladech naší autentické konverzace na klimatická témata. A ta naše ukázková konverzace, to chci říct takhle, zase do začátku, je prostě naše, my jsme se o tom normálně autenticky bavili, takže možná ty vaše konverzace budou vypadat hodně jinak, protože se budete bavit s jinými lidmi, ale i tak máme za to, že ty principy, které na té naší konverzaci ukazujeme, můžou být užitečné napříč různými typy konverzací s různými lidmi v různých situacích.

Já se přiznám, že jsem se na tuhle epizodu hodně těšil, tady kvůli tomu nápadu udělat prostě featuring a spojenou epizodu, a musím na tebe, Péťo, prozradit, že jsi náš věrný posluchač, takže tímto ti děkuji, a rád bych nechal tvoje posluchačství jako inspiraci pro všechny ostatní, aby taky poslouchali podcast 2050.

Petr

Buďte taky jako já.

Petr

Buďte jako Petr. Hele, vlastně, než se vůbec pustíme do nějakých typů nebo přemýšlení nad tím, jak teda komunikovat o klimatu nebo vůbec o těžkých tématech s blízkými lidmi, jaký máš k tomu vlastně vztah? Ty, když ti řeknu změna klimatu, případně nějaká environmentální krize a tyhlety věci?

Petr

Já mám několik typů vztahů, vlastně k tomu jeden je hodně fanouškovský, tak jak poslouchám 2050, tak pro mě celé to téma je důležité, nějak s ním žiju a zároveň se jím nezabývám. A já to tak mám vlastně ve více oblastech života. Mě zajímá hodně věcí, ale nemám tolik energie, abych se všemu věnoval nebo do všeho jako kafral nějak detailněji, tak já mám rád. A i tím, že ty prostě děláš 2050 a Ondráš prostě ho znám 12, 15 let, protože jsme se potkali na začátku mojí lektorské cesty a on na ní dlouho byl, tak vlastně sleduju i jeho projekty. Tak pro mě to je jako, jednak je to pro mě spojené s lidmi a pak ale nejenom třeba s 20, 50, ale i s AMO a s dalšími organizacemi, že vlastně jako rád sleduju ty výstupy, vlastně rád vedu trochu takový jako amatérsky poučené diskuze, že jako když to někde je opravdu téma, tak se snažím jako přinášet takové ty věci.

A díky vám to je jako, vlastně, vlastně mnou proteče něco, co jsem někde zachytil. Nevystupuju z pozice nějakého experta, vlastně bych si neřekl, že vlastně něco o tom reálně vím, ale díky těm inspiracím mám třeba takové myšlenky, jako, jak nad tím přemýšlet, jo, a to mám hrozně často, to mám z vašich epizod, protože nějaké věci mě nenapadnou, jo, a vždycky mě baví prostě a tak, kolik tam prostě fotovoltaika udělá?

A já si řeknu: „No, hele, tak na to data někde jsou. Já je nevím, ale vím, že jsou, a to je a víš, kam se podívat.“ Přesně tak, přesně tak, takže to je můj vztah a jako čistě poslední vztah je takový úplně jako bazálně lidský, půdní, jo, jako že já jsem prostě na Valašsku, jsem tam nějak spojený s tou přírodou, vidím tam nějaké změny, dotýkají se mě kůrovcové kalamity, když jezdím kolem Jihlavy, tak jsem jako, fakt se mi to lidsky dotýká. Teď jsem měl pár možností facilitovat setkání mezi ekology a zemědělci na jižní Moravě. Kolem toho, jak v těch obcích, protože tam je velké téma sucho a zároveň tam je velké téma, jako co s tím?

A teď na té fakt detailní úrovni, protože začínáš zjišťovat, že je fakt rozdíl obec vedle obce, jestli tu půdu vlastní někdo místní, anebo ne. Jaké názory na klima, což je dnešní téma epizody, ti lidi mají? A co pomáhá pak těm diskuzím a tak? A mně se to jako hluboce dotýká a vlastně mě někdy dokáže to jako hluboce nasrat, když slyším člověka, který vlastně, když s tím něco dělá, ale skrz nějaké jako svoje jako zabedněné a teď jako schválně používám tyhle termíny, že vlastně třeba ta data nezná, jo, že vlastně vychází z nějakého, jako vždycky se dělalo jako vždycky, takže prostě mi to tak bude dělat zase, a tak se mě to jako dotýká na téhle úrovni, jako, jak procházím tou krajinou, jak vidím, co umí, co neumí a jako trochu vidím do budoucna, no, tak furt ještě jsem docela mladý, se tak považuju, tak vlastně bych si přál se furt projít lesem a dát si meruňku z jižní Moravy a od tety z Valtic mít víno.

Petr

No jo, tak díky za tohle sdílení a zároveň díky, že sis přijal pozvání do tohoto společného projektu. Mám z toho radost.

Petr

Já se cítím trochu, to jako že nevím, jestli jsem na správném místě. Ale to zjistíme.

Hana

Rámec pro tuto epizodu vychází z metody nenásilné komunikace. Kdyby vás o ní zajímalo víc, tak si určitě poslechněte Nenásilný podcast. No a v této metodě existuje struktura tzv. čtyřech kroků, o kterých kluci budou víc mluvit, kdyby se stali o podrobnější vhled do toho, co přesně všechno tyto čtyři kroky obnáší, tak si určitě můžete pustit epizodu s pořadovým číslem 45 Nenásilného podcastu. No a teď už pojďme na první krok a tím i na první typ k tomu, jak mluvit o klimatu s blízkými lidmi.

Petr

Ve výkladu nenásilné komunikace, jak bylo zmíněno, existují čtyři kroky, a tyto čtyři kroky nabízejí vlastně zajímavé tipy, jak se bavit i třeba o klimatu. Ten první, který se v té čisté teorii jmenuje pozorování, mi přijde vlastně podstatný v tom, že je užitečné diskuze kotvit k něčemu, ať už jsou to nějaká data, fakta, věci, které třeba oba dva vidíme, slyšíme, zažili jsme, můžeme se jich dotknout, můžeme na ně ukázat, protože to pak nám pomůže se na něčem shodnout, jako odrazit se v té diskuzi od něčeho pevného.

No, a to, co bychom chtěli chviličku jako trošku rozebrat v kontextu toho, když si představíme, že si povídáte s někým blízkým o klimatu, tak opravdu stojí za to jako používat něco, čemu říkáme konverzační kotva, něco, k čemu tu konverzaci můžete kotvit, ono to může být nějaká grafika, může to být nějaká fotka, může to být nějaký článek, který si oba přečtete a pak se od něj odrazíte. A říkali jsme si tady s Petrem, že bychom to chtěli trošku zkusit, jakože jak to schválně bude vypadat, no a pojďme si teda zkusit jako první krok, jo. Hele, když se tě zeptám takhle bez konverzační kotvy, jo? Co si myslíš o emisích skleníkových plynů v České republice? Jak to vidíš?

Petr

Vidím to tak, že to je v poslední době téma, o kterém se mluví čím dál tím více. Vidím to tak, že to téma postupuje, takže si myslím, že se to i trochu zlepšuje. A když se to nezlepšuje, tak se na to více poukazuje, než se historicky dělo. Zároveň mám dojem, že to jde dost pomalým směrem, že to jakoby není jenom takové jednoduché jako „zlepšujeme se a budeme se zlepšovat a dosáhneme cílů, ke kterým jsme se zavázali“. Ale tak to vidím.

Petr

Hele, schválně. Mám chuť si zahrát s tou konverzační kotvou. Já jsem tady vytiskl dvě grafiky z webu Fakta o klimatu, jedna z nich se jmenuje Emise skleníkových plynů ČR a druhá Emise skleníkových plynů v EU. My je dáme do popisu epizody, takže si s ní můžete taky mrknout. Hele, zkusme to teďka s tímhle, jo, když si jenom vezmeš ty dvě grafiky. Chvilku na ně budeš koukat, tak co máš vlastně chuť k tomu říct? Nebo co tě s tím jako napadá?

Petr

Jako první věc, co mi, co mi bouchne do očí, aniž bych vlastně cokoliv dalšího řešil, je, jak moc se liší podíl těch jednotlivých složek na tom, na tom celkovém mixu těch skleníkových plynů, že když se dívám na Evropskou unii, tak výroba elektřiny a tepla má 20 %, kdežto v České republice je to 33 %. Tak to je pro mě fakt razantní rozdíl a stejně tak, když se podívám na zemědělství, které zas naopak v České republice má 7 %, nebo jsem celá šest, a v Evropské unii téměř 13, tak je to zase jako pro mě hodně velký rozdíl. Vidím teď vlastně, když se na to dívám déle, trochu, že i doprava, jako že ten mix vlastně, že ta Česká republika v tomhle tomu průměru hodně neodpovídá, jo, kromě průmyslu, který je vlastně podobný v Evropě i u nás, tak jsme v něčem jako mimo průměrný, jo, že vlastně tím pádem.

Petr

Jo, v České republice, to, co je na těch grafech vidět, je, že u nás mnohem více procent zabírá výroba elektřiny a tepla, jakože máme, máme vlastně docela špinavou energetiku oproti evropskému průměru.

Hele, napadají tě nad tím nějaké otázky, když se tak díváš na ty grafy jako něco, co si říkáš, o čem bys měl chuť se bavit nebo na co by ses měl chuť doptávat, když to vidíš?

Petr

No, jako jedna z věcí, hned vlastně, když navážu na tebe, tak vlastně by mě dost zajímalo, jak se teda vyrábí elektřina a teplo v Evropě. Standardně, když průměrně je to 20 a my máme 33, jo, tak to je jakoby to je jedna věc, a druhá věc, která mě tu napadá, je hodně spojená potom s tím, když vidím, že emisí skleníkových plynů v České republice je 119 megatun a v celé Evropě je to 3 500 megatun. Tak vlastně by mě zajímala otázka, jaký emitent v rámci Evropy jsme, jo, že vlastně, když vidím ty dvě čísla, tak si říkám, hele, tak to, že máme ten mix nějak poskládaný jinak, než je průměr Evropy, tak by mě vlastně ještě zajímalo, a je to jako dobře, je to špatně, nebo jako jsme velký emitent na to, jako jsme země, nebo jsme malý emitent, tak to je něco, co by mě zajímalo nad tím.

Petr

Super, díky za tenhle experiment. Jakože a vlastně mám chuť trochu k tomu komentovat. Poď se k tomu přidat. Jakože, tohle je typicky konverzační. Kotvy dělají, že v té první fázi jsem ti, co si myslíš, tak si říkal tak trochu: „Hele, asi se toho děje málo a nějak toho je jako dost, ale nějak si to zlepšuje,“ a tak. A vlastně to, co udělá ta konverzační kotva, je, že si kladeš mnohem konkrétnější otázky, což mi přišlo jako relevantní. Tak teda, jak si stojíme v porovnání s tou Evropou a proč tady máme, jak se teda vyrábí elektřina v Evropě a jak u nás, když tam je nějaký rozdíl.

Petr

Je to pro mě úplně a zase jako, když se vrátím do té nenásilkové jako expertizy, a tady se podíváme na ty kotvy, tak se vyhneme tomu, že jeden ovoce a druhý o koze, jo, jako že najednou vycházíme jakoby ze stejných dat, čumíme do stejného papíru, ale stejně tak i ten článek nebo další věci, a je to přesně ta společná půda.

A je to pro mě i vlastně pohodlnější, ta konverzace, protože mít na něco takovýhleho názor je vlastně, já bych musel hrozně moc vědět, jo, víš, jako že když to jako koukat se umím, koukat se umím, nebo umím si přečíst článek a vlastně z něho abstrahovat nějaké věci, tak je to možná jako fokusovanější, ta diskuze nebo ten dialog, a tím pádem je jako větší šance, že ho udržíme jako v rámci nějakých hranic, že to nebude fakt jako emise. A najednou od Aše po prostě tady Valašské Klobouky.

Petr

Líp si dát jako zacílit, o čem se budem bavit.

Petr

Jo, že to není tak, jako asociativně, prostě jenom na sebe navazovat. No jo, auta, no jo, ale vždyť ledničky, no jo, ale vlastně ty freony, no jo, ale vlastně hnůj, víš, že takový, jo, což mám dojem, že takhle to docela často potkávám v takový tý jako neukotvený konverzaci nikde, no jo.

Petr

To je vlastně zajímavá věc, co říkáš, že jsem si uvědomil. Nejenom, že ta Kotva nám pomůže ukázat si nějakou realitu, nad kterou se spolu můžeme bavit, ale zároveň nás kotví k tomu tématu, že nás udržuje on point, nebo jak bych řekl, že to právě často taky, jo, i třeba, když jsem se bavil s nějakými sociology, co dělají třeba fokusované focus skupiny, jak jsem říkal, focus groups, tak často, když se o tom právě baví bez nějaké kotvy, tak to je tak, že třeba padne jedna věta, jeden názor a pak už za to někdo vytáhne, no jo, ale ty traktory, jo, že vlastně je hrozně těžké udržet tu diskuzi u jednoho tématu a tohle to vlastně může pomoct.

Petr

Já chci přidat jednu z těch věcí, co máme z těch facilitací, ekologové, zemědělci, starostové, a je to trochu vtipné to sledovat, protože to, o čem se tu bavíme, se dá dobře ilustrovat na tom, co se tam dělo. Protože když ekologové představovali možná krajinná opatření, což je přesně taková ta abstraktní diskuze, jako mohly by tady být větrolamy, mohly by tady být tůně, jo, a jako že to existuje, tak velmi rychle to vedlo k nějakému buď souhlasu nebo nesouhlasu, ale jako bůhví s čím, jako že ty nevíš, jestli to je.

Máme s tím nějakou historickou zkušenost, a proto, anebo je to apriorně „jsem proti všemu“? Tohle trvalo hodinu a čtvrt. A pak se stala ta fáze setkání, kdy se vytáhla mapa toho území, fakt jako mapa, teď ti lidi se zvedli a přestali mluvit o těch jako svých názorech, které bůhví kde vzali, začali se dívat do té mapy a najednou říkali: „Hele, ty tady máš, Franto, prostě ty tady máš úplně vysušený,“ a Franta říká: „No, to mám, tak to jsem nevěděl, tak tady by ten větrolam možná šel, ne?“

Vždyť tady to je na obecním, starosta říká jasně, to vyšlo, obec o to stojí najednou, jakmile to nad tou mapou s fixou, tak lidi se umí jako mnohem lépe domluvit na věcech, anebo se neshodnou, ale jako je to přesně, jak říká, že to on point, je to v té mapě a je to kotva, najednou tam přestanou lítat takový ty hlášky typu „Před osmdesátým devátým se hnojilo a nikomu to nevadilo a teď se hnojí a vadí to,“ přičemž to o tom vůbec nebylo, ale nemá to kotvu. Přesně tak. A ty výsledky byly efektivnější, rychlejší a konsenzuálnější, protože ti lidi najednou viděli, do čeho to kotví, kotví to do té mapy.

Petr

Je to dobrá reklama, takže pravda, pokud chcete efektivnější, rychlejší a konsenzuálnější diskuze o klimatu, používejte konverzační kotvy, a já bych to možná uzavřel tím, že kdybyste nevěděli, co použít jako kotvu, tak dovolím si udělat reklamu prostě na web, fakta o klimatu, jako je něco, na co si můžete vytisknout grafiku, tak, jak jsem to udělal já dneska, můžete si vytisknout článek, podívat se na něj a prostě je to nějaký obrázek, nad kterým se dá bavit. Za to díky za to sdílení zkušeností.

Druhá kapitola, kterou jsme se inspirovali v nenásilné komunikaci, kde ten druhý krok jsou pocity, tak tady já bych to trošku přeložil nebo rozšířil do toho, hele. Když se bavíte na těžkých věcech, jako je třeba klimatická změna, buďme v tom osobní, buďte osobní.

Mám totiž tu zkušenost, že když se lidé baví o prožívání, o tom, jak cítí, co s tím mají spojené, se zážitky, tak je to vlastně docela sbližuje. Naproti tomu, když se lidé baví o názorech, o tom, jaké argumenty mají pro nebo proti něčemu, tak to má tendenci lidi docela oddalovat, a to neznamená, že jedna ta konverzace je lepší než druhá, ale možná, když budete mít dojem, že jste hodně daleko, tak můžete přimíchat tu jednu. A to, co bych teď chtěl, je zase tady s Petrem ukázat takovou triádu konverzací, jak ta konverzace může být jiná v závislosti na tom, jestli se bavíme buď o názorech, nebo se bavíme o zkušenostech s tím daným tématem, anebo se bavíme o prožívání, které okolo toho tématu máme. No, a to téma, které bych si vybral, ať jsme trochu kontroverzní.

Je hele, tady v médiích to bylo, každý to asi zachytil. A dokonce už je to i schválený zákaz výroby aut s motorem, který produkuje CO2, to je nakonec ta poslední varianta. Často se o tom v médiích mluvilo, zákaz výroby, výroby nových aut se spalovacím motorem. Něco takového to nakonec neprošlo v té podobě, ale to je trochu jedno. Tak jo, tak ukážeme si tři rychlé sehrávky a potom se o tom pobavíme, jako co to vlastně dělá. Takže krok číslo jedna, když se o tomhle tématu bavíme na úrovni.

Hele, Petře, zákaz spalovacích motorů. Co si to myslíš?

Petr

Hele, já jsem v zásadě pro, mně se to líbí. Ono to pro to klima bude důležité a já si myslím, že lidé by měli začít rychle a takhle i trochu pod tlakem měnit ty své návyky.

Petr

Zároveň si myslím, že jako je důležitá nějaká svobodná vůle nebo jakoby proč jo? Máme tady demokracii. Já si myslím, že to by se mělo prostě respektovat, že nikdo by neměl nikoho do ničeho nutit a neříkám, že to není potřeba. To možná jako nějak potřeba je, ale zároveň jsem slyšel, že to i s tou ekologií není zas tak slavné, a proto si prostě nevím, no, byl bych jako opatrnější. V tom.

Petr

Zároveň demokracie nejsou jen práva, ale jsou to i povinnosti. Já si myslím, že jako dobrovolně to tímto tempem jako nestihneme. A je běžné, že platíš daně a taky sis to nevybral a taky tam není svobodná volba, tak tady prostě holt akorát budeš mít jiné auto.

Petr

Takže kdybys prostě nutil lidi do toho, ať prostě jako nařídil to z vrchu, to je ten tvůj pohled.

Petr

Nevadí mi to nijak, jako běžné věci se nařizují z vrchu. Tohle fakt dává smysl, prostě to klima to potřebuje.

Petr

Ale zároveň, jako když se nařizuje, jako když máš vybrat, které věci nařídit, tak chápu, že to je třeba ve zdravotnictví nebo národní bezpečnosti nebo něco takového, ale tohle podle mě je jako nebezpečná věc, nařizování, že prostě to už je na úrovni, kde si prostě myslím, že lidé mají mít nějaké svobody.

Petr

Můžou mít svobodu auto nemít, anebo pak mít auto s nespalovacím motorem?

Petr

Tak jo, tak to byla sehrávka číslo jedna. Díky moc, hele. Pojďme si zkusit, jak by mohla vypadat konverzace na podobné téma, kdybychom se místo názorů bavili o našich osobních zkušenostech s tím, jako přechodem k elektromobilitě, případně zákazu spalovacích motorů.

Hele, Petře, máš s tím nějaké zkušenosti spojené? Co se týká, jako, nevím, spalovacích motorů versus elektroauta.

Petr

Moje osobní zkušenost je taková, že teďka jezdím autem víc, protože víc workshopů po republice a ne všude je to dostupné, a všímám si, že elektroaut je čím dál víc jako dálnice okolí Prahy a velkých měst a zároveň ta moje zkušenost.

Nebo já vlastně mám trochu obavu, kdybychom chtěli s elektroauty pracovat hodně, tak já jsem z malé vesnice na Valašsku a tam jednak nejsou žádné elektro nabíječky, jednak lidé tam jako nějak moc nevydělávají a hlavně do té práce fakt potřebují dojíždět a MHD tam jako moc nefunguje, tam nejsou busy, vlaky, takže jsi na to auto hodně odkázaný.

No, je to pro mě vlastně v tomhle trochu kontroverzní téma, protože já tomu vlastně dost fandím, to je ta moje, jako vlastně i vidím, že to funguje, protože čím dál víc těch aut je, čím víc nabíječek vidím a tak a zároveň si trochu říkám, jestli nepřehlížíme tady ty oblasti, ze kterých zrovna já jsem, jo, fakt mám vlastně obavu, co ti moji vrstevníci, co dojíždějí za tou prací.

Mluvčí 13

Jak to máš ty?

Petr

Teď přemýšlím nad vlastně tou tvou zkušeností z té malé vesnice, že to je něco, co já vlastně nemám, já jsem vyrůstal celý život v Brně, takže tohle vlastně nevidím vlastně jako nejnovější zkušenost, kterou mám. Měli jsme půjčený jako na vyzkoušení ENYAQ, což je elektromobil od Škodovky, a jeli jsme s tím z Brna do Orlických hor na dovolenou.

A jako jednak se to řídí pěkně, ale říkám si, každé moderní auto se asi řídí pěkně, já jsem moderní auto nikdy neměl a bylo to pro mě poprvé, co jsem vůbec jel automatem, takže to samo o sobě bylo jako zajímavé a mluví se občas o nějaké range anxiety, jako že strach z dojezdu, tak to jsem trochu cítil, když jsme prostě, když jsem věděl, že jedu na místo, kde není nabíječka, právě, že dojedu na tu chatu, kde máme tu dovolenou, a teď nechci tam dojet s pěti procenty baterie, že jo, tak jsem po cestě tam měl přes strach, když jsme na to šlápli do kopečka a hned mi ubylo 2 %, tak to bylo jako wow zajímavé, dokonce jsem si říkal, že mě možná víc stresuje to, že to ubývá po procentech, když máš nádrž prostě s naftou, tak máš tak zhruba čtvrtinu, ale když vidíš, že z 24 % na 22 % to prostě jde, tak to už sakra, to je zkušenost a vlastně to mě víceméně překvapilo, jako pozitivně bylo.

Že vlastně i v těch Orličkách ty nabíječky jakoby jsou, akorát je to trochu mě to přišlo, že to chce jako jiný mindset. Jak přemýšlím nad tím cestováním, že jsme jako, když jsme si říkali, jo, tak po výletě zajdeme na oběd, tak jsme prostě šli na oběd tam, kde nabíječka, jo, a za hodinu nám to tu baterku dobylo, takže to jako bylo úplně v pohodě, ale ta moje zkušenost je, že to chce jako změnit přístup, že to není jako někdy někde natankuju, ale je to o tom všude tam, kde jsem, tak to auto má být zapojené, jo, a vlastně jakoby to součástí té cesty mě to přišlo, že je potřeba, aby to bylo jako vyhledávat, to jsem.

Petr

Si chtěl říct, že to vlastně nějak jako ovlivňuje to, jako, jaké volby dělá, že jo, tam, kde je nabíječka, ne tam, kde ukazuje gastromapa Lukáše Hejlíka.

Petr

Jo, což je ale zároveň i trochu škoda, že třeba my bysme v té hospodě vůbec nebyli, kdybysme nejeli tam, kde je nabíječka, takže jsem si všiml, jak to ovlivňuje i třeba plánování toho výletu.

Tohle bylo bavení se o zkušenostech, zkusíme ukázat ještě jeden roh toho trojúhelníku – názory, zkušenosti, prožívání –, jak by to mohlo vypadat, když se bavíme o tom, jak tohle téma prožíváme.

Hele, Petře, elektromobily versus spalovací motory. Má přijít k nějakému výraznému omezování, nebo se tam aspoň politicky teď směřuje? Co se v tobě děje, když se toho tématu dotýkáš, nebo když nad tím přemýšlíš?

Petr

No, já to mám vlastně čerstvě za sebou, já jsem teďka nedávno se rozhodoval, jak, protože jsem chtěl koupit nové auto a vlastně jsme to řešili se ženou, jako že jsme hodně zvažovali.

Jakože, jak jsem říkal, vztah můj k ekologii je takový, že to srdíčko mám a vlastně tomu tématu fandím a chci mu přispívat, a zároveň mám rád nějakou svobodu v tom právě nemuset volit, jestli na workshop pojedu jenom tam, kde je nabíječka, tak jsme nakonec zvolili spalovací auto. A bylo to náročné, bylo to.

Petr

V čem to bylo náročný, protože tebe nebo jakoby.

Petr

No, hrozně jako. Jednak jsme měli trochu strach, jestli udělám dobrou volbu, jo, a jestli ta dobrá volba je jako právě klima nebo to pohodlí vlastně, kterou z těch nějakých hodnot trošku.

Jako upřednostnit, anebo jestli vůbec musíme tuhle volbu udělat, jestli už existuje něco, co by nás těchto volby zbavilo a bylo by to i to, i to, tak to byla jedna věc.

Druhá věc, která kolem toho je, že prostě to je. No, mám tam takový trochu, takový gild, víš, jako takový trochu, tak potřebuju to auto, potřebuju ho osobně vlastnit, je to jako něco, co bez čeho se jako neobejdu. Já vím, že to je jako standard, ale jako to mě tak jako nezajímá v životě.

Bylo tam hodně rozpolcení, bylo to hodně nějakého trápení a zabralo to tři čtvrtě roku, než jsme celý ten proces udělali, a bylo to náročné, bylo to hodně zvažování, hodně rozhovorů, hodně zjišťování, hodně nejistot kolem toho. Vlastně se vracím, i pro mě je celé to téma fakt dost spojené s nějakou, jako, s nějakým tématem férovosti nebo nějaké spravedlnosti.

Vlastně v tom, jestli to na všechny lidi třeba v republice dopadne stejně, i podle těch lokalit, jak jsme se bavili už předtím. Jasně, tak to je ono.

Petr

Jako, že aby ta změna byla fér. Pro tebe důležitý.

Petr

Co ty?

Petr

Nějak cítím, nebo takhle jakoby. Obecně příroda a její obnova a vytváření vztahu k přírodě je pro mě prostě hrozně důležité, a nějak tak dělám podcast o klimatu a tak dál, takže jakoby to je jako velký motor pro mě. Jakože hodně mě bolí to, co dělá vlastně i ten důraz na automobilovou dopravu třeba v krajině, že prostě dálnice znamená, to je horší, než by tam byla řeka, jako prostě přesto se nedostaneš, co pak? Když seš zvíře, jakože.

Tak tady bych byl hodně jako pro nějaký alternativy.

Zároveň jsem jako, zároveň mám nějaký jako sentiment, jakože já třeba jezdím na motorce samozřejmě se spalovacím motorem v tuhle chvíli, mám to jako fakt rád. A ještě mám takovou tu jako motorku prostě designově ze sedmdesátých let, jo, a k tomu ty hadry prostě retro a jakože.

A opravdu mám, vnímám v tom nějakou krásu, nebo se mi fakt třeba líbí stará auta, jako jo.

Prostě Volkswagen T3, prostě to jsou osmdesátky, tuším, tak prostě tu dodávku bych chtěl mít, to je prostě tak hezký a jak to jako je, no a zároveň ty emise tam budou jako hrozný, že jo, ale prostě fakt, fakt mě to přijde jako něčím krásný.

Petr

Je takový, že v tom cítím takovou tu svobodu a takové to sebevyjádření, skrz to, že si vezmeš ty staré hadry, sedneš na tu motorku a prostě jedeš.

Petr

A ještě v kontrastu třeba s nějakými těmi elektromobily, nabíječkami a tak, jak jsme se bavili.

Tak. Vlastně mě to jako přitahuje, když si představím, že mám tu starou dodávku, takže si prostě vezmu ty čtyři kanystry té nafty a můžu prostě do hor a o nikoho se nestarat. Jsem nezávislý vlastně, jako, že to je hrozně hezký jako nemuset právě řešit, kde co nabiju, ale prostě na týden někam vyrazit a být v pohodě a svobodný, tak to se mi na tom jako, to je pro mě hrozně lákavé.

Tak to byly tři takové naše pokusy o konverzace, ty takové sehrávky, když jsme se bavili víc o názorech, víc o zkušenostech a víc o prožívání. Ale co si z toho tak jako bereš? Co ti, co ti přišlo? Proč je to? Proč jsou v tom ty rozdíly? Nebo v čem jsou pro tebe ty rozdíly? Když se ohlédneš za těmi posledními pěti minutami, kdy jsme si o tom povídali v různých módech.

Petr

Vrací mě to trochu na začátek. Jednak, jak jsi říkal, to mluvení o těch názorech má jako polarizující energii a jako ne nutně, ale vlastně dost často, jakože to je to pro mě přesně, jako když řekneš prostě, hele, já si myslím, že by to jako nemělo být, že lidi mají mít svobodnou volbu, tak mě okamžitě prostě ten můj mozek jako vystřelí, no, ale to má hranice, jo, že to je vlastně.

Petr

Taková ta argumentační válka jako.

Petr

A hlavně to přijde trochu zvláštní, že já ti někdy nemusím moc poslouchat nebo nevím, jaký byl ten tvůj zážitek z toho, já už ty argumenty mám a já jenom vlastně trochu počkám, až přestaneš mluvit, a jenom tě vysypu, a jako nějak si půjčím nějaká tvoje slova, abych to jako v té konverzaci navázal, že já vlastně nepotřebuju moc chápat tvoji perspektivu, protože já už mám svou a ten názor trochu hotový, tak ho jako jenom předložím ve správný moment, ve správné formě, aby to jako vypadalo dobře.

Petr

Víš, co pro mě bylo zajímavé na úrovni fakt toho zážitku z té konverzace? Já jsem vlastně, když jsi mluvil, tak se neměl tak moc, jako poslouchal jsem, co říkáš, ale hrozně jsem přemýšlel nad tím, co jsem k tomu kde slyšel, co bych k tomu mohl říct.

Petr

Já jsem podobně, že jako.

Petr

OK, tak co jsem ještě slyšel za argument, který bych mu na to mohl říct.

Petr

Což mě to neodvádí od té konverzace tady a teď, když nad tím přemýšlím.

Petr

No, hlavně od toho jako to není naladění, kde se jako můžeme nějak jako potkat nebo jako to není naladění, kde máme k sobě jako vstřícnost investigovat pohled toho druhého.

Petr

Je to těžký, na týhle úrovni.

Petr

Je to skoro nemožné, že jo, já už ten, jo. Pokud ty názory nejsou totožné, což by nemělo smysl, celá ta konverzace, tak v tu chvíli jako vlastně já, když přemýšlím, co ti k tomu ještě řeknu, tak moc nepřemýšlím, odkud, z jakého místa ty tvoje jako názory vycházejí.

Petr

Co další konverzace, zkušenosti nebo prožívání?

Petr

Pro mě byly ty zkušenosti hrozně zajímavé, to byla vlastně takovéhle typy konverzací vedu spíš méně než více a vlastně mám dojem, že by mi to v životě prospělo a klimatu by to taky možná prospělo, protože.

Pro mě je fakt užitečné slyšet, o co se opíráš, případně ten názor, víš, odkud se to bere, že to je něco, co jsem zachytil z éteru, a tak prostě jenom opakuji slova mých oblíbených influencerů, anebo jsem fakt tím nějak jel a musel jsem si volit ze tří restaurací, a to si pak říkám, no, to je pak ale jiný přístup. Toto já pak rozumím mnohem s větší vstřícností, pak slyším tvé další argumenty a názory a vlastně to pro mě bylo dost zajímavé si říct, kde se vzala moje přesvědčení o nějakých věcech.

Petr

Jo, pro mě to bylo, když sis začal mluvit o realitě té vesnice, ze které vlastně pocházíš, že to bylo jako, aha, vlastně to je hrozně moc tohle, že já najednou vím, jaký svět ty s tím tématem přicházíš, že, že už vím, že to není z Twitteru, ale je to fakt z toho, jo, aha, ty znáš asi hodně lidí, kteří prostě dojíždějí denně do práce brzo ráno ve chvíli, kdy tam jede autobus třikrát za den, tak to se buď musí dělat něco s tím autobusem, aby tam jezdil dost, anebo fakt potřebuješ to auto, tak to je cenné.

Petr

Jo, jo, a dává ti to perspektivu toho, jako třeba zrovna to, co teď řekl, jako něco se musí stát s tím autobusem, a já si říkám, no, to je tam úplně, trochu nerealistické, ty lidi tam nebo politické, jo, a jako, že vlastně to strašně dobré se o tom bavit dál, trochu. Je to pro mě konverzační kotva, jo.

Petr

Vlastně.

Co to prožívání?

Petr

No, tam se to stává hrozně osobní, jakože tam to pro mě, tam vůbec nemám touhu ti argumentovat, já nevím, proč bych chtěl argumentovat k tomu, co ty kolem toho máš. Vlastně jsem tomu rád svědkem a vlastně rád jenom se dívám, jak jinak to třeba můžou mít ještě lidi, jo, ale jakoby tam to fakt čistě osobní, jako že mě to přijde, že to je hrozně osobní, jako že to je a má to pro mě přitažlivou sílu, jakože já vlastně na té úrovni toho prožívání se s tím dokážu hodně spojit, přestože nemám žádnou motorku a nemám tuhle vášeň pro staré dodávky, tak si říkám jez, tak tomu fakt rozumím. Co to je jako, to si dovedu představit, jaké to je, jako, jaké to je jako nabíjející, mít tu možnost se schovat prostě před světem, tak tam je to pro mě hodně spojující.

Petr

Já se přiznám, že jsem trochu zapomněl vlastně na to téma, nebo že jsme to vykopli do toho jako nějaké politické rozhodnutí vlastně, no, jako pak to bylo mnohem víc kámošské, jako sdílení něčeho.

Vlastně bylo i pro mě. Jako.

Petr

Vlastně to bylo veskrze příjemné v něčem, jako že se jako napojit na něco, co je v tom, ve mně živí, i když třeba jako názorově si říkám, jo, tak asi není rozumné, aby všichni měli Volkswagen T3, prostě, abychom všichni měli, jo, ale jako.

Být v kontaktu s tím, co je na tom krásný.

Vlastně mě to i nějak jako uklidňuje pak v tom, že je vlastně v pohodě mít jiný názor na elektromobilitu, když jako vidím, že to pochází z něčeho veskrze lidského, že to nepochází z toho, že mi je něco ukradené, ale že to pochází z toho, hej, já jsem fakt do něčeho trochu jako zamilovaný a fakt vášnivý okolo nějakého starého auta.

Petr

Pro mě to bylo celé v něčem jemnější, ale i já sám jsem byl trochu jemnější. U těch názorů jsem byl jako docela tvrdý, víš, jakože já tě moc nepotřebuju poslouchat, já už to mám, a tady jsem byl fakt jemný. Já jako takový to, že jsem si hodně povzpomínal na ty nejistoty, víš, kolem kterých jsme kolem toho měli. Vlastně říkám, ty vole, to nebylo jednoduché, a tak jsem v tom takový jako možná jemnější jako k sobě, ale tak vlastně pak přesně, jak říkáš, vlastně dokážu pochopit tohle a to, že se pak jako na tom neshodneme. Tak pokud je to v rámci nějakých rozumných mantinelů, tak je to vlastně OK jako, tak to máme jinak.

Petr

Jak kdybych měl tip na závěr tohoto bloku, jak s tím pracovat.

Ale pojďte zkusit v konverzacích.

Zvláště s blízkými lidmi, jako fakt, jako mixovat tenhle ten trojúhelník, jakože je v pohodě se bavit o názorech, samozřejmě o čemkoliv, ale jako zkuste tam přimíchávat zkušenosti nebo to prožívání a často, když se na nějaké z těch úrovní jako s tím druhým nepotkáme, že mám dojem, že hele, tady si nějak nerozumíme, tak já můžu jako vědomě přepnout, jo, a možná se spíš zeptat na to, než začít protiargumentovat, tak se třeba fakt zeptat na otázku, hele, jakou s tím máš osobní zkušenost, jo, nebo jako, hele, a co se v tobě vlastně děje, když o tom mluvíš, to zní, že tě fakt štve, jak to vlastně zajímat se i o ty, řekněme, jako hlubší aspekty toho člověka než jenom jako to, co je v té hlavě.

Petr

No. Myslím si, že ten mix potom má potenciál, buďto se zvýší pravděpodobnost, že se shodneme, nebo že se někde potkáme, anebo že když se rozejdeme s tím, že to každý stejně vidíme jinak, tak se ale nemusíme moc rozejít jako nepřátelé nebo nějací jako oponenti, ale vlastně, vlastně s obohacením o ty zkušenosti, tak si možná říct, a jo, já mám prostě jiné zkušenosti, tak to jako víc. Je to víc lidský člověk než jako hlupák.

Petr

Díky za to.

Petr

V nenásilné komunikaci se o třetím kroku mluví jako o potřebách nebo nějakých hodnotách, nějakých kvalitách, nějakých touhách, zkrátka je to o tom, co je za tím, co je za slovy, co je za tím názorem, z čeho to vychází, a ta naše metoda, se kterou pracujeme, nenásilná komunikace s tím pracuje, takže cokoliv, co člověk říká nebo dělá, je propojené s nějakými jeho potřebami, s nějakými jeho touhami, které jsou vlastně hodně hluboké. Někdy jsou i nevědomé, někdy jsou různě zvnitřněné.

Jak jsme říkali, že mluvení o prožívání nás sbližuje, o názorech oddaluje, tak ta otázka k potřebám by byla, hele, když člověk říká něco, s čím třeba nesouhlasím, tak co je zatím, ale co je zatím opravdu jako lidského, na co já se dokážu napojit, co vlastně dokážu pochopit, to je podle mě hodnota tady tohoto kroku.

Petr

Kdybyste o potřebách chtěli vědět fakt hodně, tak jsme tomu v Nenásilném podcastu věnovali celou epizodu 46, což toto je můj povinný vstup jako product placement a mám za to radost.

A to, když Peťa říká, anebo když říkáme, co zatím je opravdu, tak tím nemyslíme fakt ten racionální argument, ale je to, jako, o jakou hodnotu se teďka snažíš pečovat, když říkáš, že elektromobilita je budoucnost a že ti vlastně vůbec nevadí volit podle toho výlet, tak co tím říkáš vlastně tím, jo? A odkud to vychází? Je to, hele, já se na tom chci podílet, jako, já chci přispět tomu, ať je to co nejlepší, a tohle je cesta, kterou volím já.

Petr

Když se jenom vrátím k těm našim konverzacím, co už jsme tady vlastně vedli, jo, tak jedna z těch potřeb, které vlastně padla u tebe, byla jako nějaká férovost, jakože mám strach, aby to jako nedopadalo různě na různé skupiny lidí v téhle republice. A pokud se nějaká transformace má dít, tak se má dít jako spravedlivě, férově, že já, když se mluvilo o těch svých jako starých dodávkách, tak zase nějaká jako moje potřeba nebo hodnota zatím možná nějaká jako svoboda, volnost nebo vlastně.

Petr

I ta krása, ty jsi je krása, já jsem si, já jsem si to ještě představil, takovou jako harmonii, víš, toho jako, jak to zapadající slunce a v té dodávce, v tom starém oblečení a že to je takové to jako vytržení, takový fakt jako hluboký odpočinek, takové to, jako teď jsem tady sám sebou se svou dodávkou prostě a někdo jiný to zažívá u něčeho jiného, že jo, někdo je takhle sám sebou prostě s rýčem, když prostě ryje zahradu, jo. A to je právě to, proč vlastně má smysl i tady těch jako debatách o klimatu nebo tady těch konverzacích s blízkými má fakt smysl se ponořit na úroveň těch potřeb a podívat se na to, proč na tom záleží.

Petr

A já, kdybych měl dát jako nějaký tip tady k tomu, jako, jak se k tomu dostávat, tak pro mě jako první krok je fakt nějaká vnitřní práce se sebou samým, jako vůbec si uvědomit, že když někdo říká něco, co pro mě není příjemné nebo s čím nesouhlasím, tak opravdu zatím jsou nějaké jako lidské potřeby, nějaké touhy, nějaké hodnoty, kterých se já můžu dotknout a které můžu pochopit.

Když uvedu příklad, tak za tou větou já tady nechci elektromobily. Elektromobily mohou být různé lidské potřeby, může tam být potřeba krásy a volnosti, protože chci svou starou dodávkou jezdit do hor, může tam být potřeba nějaké orientace a nějaké jistoty v tom smyslu. Svět se možná mění moc rychle a já mu teďka nerozumím a nevím, co mám od něj čekat nebo za tou větou. Já tady nechci elektromobily. Někdo k tomu dodává třeba, že stejně je to neekologické, může být potřeba vlastně nějaké efektivity, jako já chci, abych se ty problémy řešili způsobem, který je opravdu řeší a ne, který třeba bude nějak materiálově náročný a nebude efektivní.

Když se nám podaří ty konverzace přesunout na tuhletu úroveň, na to, jaké hodnoty chceme chránit, co chceme zažívat, co je to, co dělá náš život krásný, tak ta konverzace je typicky konstruktivnější a zase, jako bližší lidská, méně prostě na nože.

Ten čtvrtý krok nenásilné komunikace, který si tady trochu půjčujeme proto, abychom ukázali nějaké principy, které nám osobně vlastně pomáhají se bavit s lidmi i o takhle složitých tématech, jako je třeba změna klimatu, se týká.

Toho, jaký je vlastně další krok, jako co, co za tou konverzací má následovat? Co se teď má stát, když se teda o tom bavíme? Sdílíme si tady, ať už naše prožívání, postoje nebo cokoliv.

A to téma, o kterém jsme chtěli mluvit, je tím pádem téma záměru, jako opravdu ujasnit si, než do té konverzace jdu, nebo i když jsem v ní, tak přemýšlet nad tím, jaký záměr já v té konverzaci vlastně mám.

Petr

Je to strašně klíčový pro ty volby, už jenom, jako, že zase jsme se bavili, jestli mám záměr se začít bavit o něčem fokusovaně, no, tak možná donesu konverzační kotvu, jestli mám záměr víc porozumět tvoji pozici, tak se tě zeptám na tvoji zkušenost nebo se zeptám, jak to prožíváš a vlastně ty názory si možná vyslechnu, protože to je pro tebe důležitý, ale jako neoponuju ti proti názorem, ale jdu jako dál. Vlastně tady tou linkou.

Petr

Mě vlastně přijde důležité si fakt jako často uvědomovat, nebo že zvlášť třeba s tou rodinou se mi děje, že někdo, někdo na nějaké rodinné oslavě je prostě nějaký strýček, řekne nějaký prostě názor, který mě jako naštve, vytriggeruje mě a já začnu něco jako mu povídat bez toho, aniž bych byl jako ukotvený v tom, hele, proč já vůbec tuhle konverzaci chci vést a jako fakt možná si i říct, jako je mým záměrem se s tím strýčkem domluvit, proč to vlastně potřebuju, jo.

Je to, že je to jako blízký člověk, který by bylo pro mě příjemné, jako, aby blízcí lidé měli stejný názor jako já, nebo je to možná proto, že jako strýček je novinář a vlastně, kdyby psal do toho automobilového týdeníku s tímto vědomím, tak by možná mohl mít nějaký impakt pozitivní a tam mohou být jako různé věci a někdy zjistím, když prozkoumám svůj záměr i to, že vlastně tam žádný záměr nemám, že to je jenom nějaká moje zautomatizovaná reakce na to, že někdo řekl něco, co se mi nelíbí, a tím pádem si možná můžu říct, hele, já to vlastně nemusím vytahovat, ale ty konverzace možná nechci jít.

Petr

Mně přijde tohle důležité, ten závěr, o kterém hovoří, že díky tomu záměru a díky tomu, že trochu rozumím tomu prožívání svému, tak udělám vědomou volbu a můžu ten záměr případně zveřejnit. Jako můžu říct, hele, strýčku, ty máš, prostě, jsi tady novinář a vlastně jo, já bych byl radši, kdybys o tom psal prostě tak, jak to vnímám já, protože to má oporu třeba v datech. Byl bys ochotný se na to podívat, což jsem tedy dotáhl, jenom, ať v nenásilí se ten čtvrtý krok jmenuje prosba nebo request v originále, a to je právě něco, co nás třeba dovede k lepší konverzaci, protože když jenom tak někdo vypálí blbost a já mu na to řeknu, to je blbost, tak tohle nás nikam nedovede, nejspíš ne rychle.

Petr

A ono často, jako i ti lidi, na které já pak mluvím, tak oni nemají jasno v tom, co já po nich vlastně chci, když to týmu říkám, jo, a hrozně pomůže, jako jim to říct, jo, když fakt tam je ten důvod, hele, jako tady to. Všímám si, že píšeš články a chtěl bych, abys měl podložené daty, tak proto s tebou chci vést tuhle konverzaci, anebo klidně můžu na rovinu říct, hele, vlastně, když jsme v rodině, tak bych chtěl, abychom byli nějak sladění na nějakých jako základních hodnotách. Pojďme si tu konverzaci jako mít a možná ti můžu i něco ošetřit pro ty lidi, jo, že oni si pak strejda si pak třeba nebude myslet, že já ho chci jako zesměšnit před zbytkem rodiny, protože on bude vědět, že to je kvůli těm článkům například.

Petr

A přijde mi jeden ze záměrů, který jsme nezmínili, a já bych ho chtěl zmínit, protože zejména o tom klimatu mi přijde důležité. No, já to někdy neříkám vůbec kvůli tomu druhému, já to vlastně říkám proto, že můj záměr je, hele, já, když jsem v rodině, tak, anebo v blízké partě, tak já jenom chci, aby ti lidi věděli, kdo jsem a kde stojím. A já možná vůbec nechci přesvědčit, ty milý strejdo, o něčem, já ti jenom chci říct, hele, já to mám jinak, a já chci zažívat se ve své integritě, což je jedna z potřeb, jedna z hodnot. Tak já vám jenom chci říct, že hele, já nad tím tématem smýšlím jinak, a kdybyste někdy o tom chtěli vést nějakou delší diskuzi, jsem k dispozici, a jenom se chci říct, hele, chci být respektován i s tím, s tím, že nejsme stejní, což třeba nevím, zase na těch našich menších vesnicích někdy bývá trochu náročné, že trochu respekt zaměňujeme za stejnost, jako že když nejsi stejný, tak to není hodno respektu, ale já myslím, že se v tom taky postupně můžeme posouvat dál.

Petr

Zase, kdybych z toho měl udělat jako tip.

Když s někým takovou konverzaci vedete, ať už vás to překvapí a jste do ní zataženi, nebo se na ni chystáte, tak si dejte fakt jako chviličku, možná fakt jenom jako čas na nádech a výdech, ve kterém si ujasníte, jaký záměr v té konverzaci máte. Jednak pro sebe budete vědět, jestli vůbec do toho má smysl jít, nebo ne, a jednak proto, že to můžete zveřejňovat i té druhé osobě a tím pádem trochu jako projasňovat, kam ta konverzace směřuje, co tu vlastně dělám, co tu vlastně děláme.

Petr

Tak to byly nějaké metody a principy z nenásilné komunikace. A já za sebe vám osobně moc přeju, aby ve vašich dalších konverzacích tohle jednak mohly použít a druhak to bylo užitečné, aby ty konverzace opravdu byly spíše spojující než rozdělující. A v tomto ohledu, než se rozloučíme, pro vás mám jednu výzvu: Pojďte teď v následujících dnech mít nějakou konverzaci o klimatu s někým z vašich blízkých a pojďte nám napsat, jaké to bylo. Psát nám to můžete do facebookové skupiny Komunita 2050. Pokud tam ještě nejste, tak pojďte se přidat. A tímto se loučíme za podcast 2050. Ahoj.

Petr

Loučíme se i za Nenásilný podcast, moc díky za pozvání. Já jsem si to moc užil, mám radost, když se téma nenásilné komunikace propojuje s dalšími obsahovými tématy, protože nenásilná komunikace není cíl, ale je to cesta k něčemu a zrovna třeba mít planetu v topu mi přijde, že je cíl, který stojí za to, tak moc díky, kdyby vás zajímalo víc o nenásilné komunikaci, tak jak už je asi zřejmé, máme Nenásilný podcast, jsou i nějaké kurzy, existuje stránka nenásilná komunikace, org, tam najdete všecko, co vás může zajímat, moc díky, ahoj.

Petr

No a vy, kteří posloucháte Nenásilný podcast, zkuste se podívat na podcast 2050. Je to o klimatu, je to o udržitelnosti, třeba vás tam některé epizody zaujmou. Tak ahoj.

Jaroslav

Na této epizodě spolupracovali tvůrci podcastu 2050 a Nenásilný podcast. Slyšeli jste hlasy těchto lidí: Petr Sucháček, Petr Holík, Hana Tesák Vrtala a Jaroslav Tesák. O sound design se staral Jan Růžička, hudba Profesor Leopard.