50: Q&A na téma Energetika

Tento přepis byl pro lepší čitelnost gramaticky a stylisticky upraven. V případě, že potřebujete doslovné citace, ověřte si je přímo v nahrávce.

Hana

Vážení a milí posluchači, dnes zakončujeme sérii o energetice a přinášíme vám proto formát epizody, který jsme dříve nezkoušeli.

Petr

V posledním měsíci jsme na sociálních sítích a v newsletteru Fakta o klimatu sbírali vaše dotazy na téma energetiky a v této epizodě uslyšíte odpovědi na vybrané otázky.

Hana

Často jste se ptali na materiálovou náročnost a efektivitu obnovitelných zdrojů energie, na liberalizovaný trh s elektřinou, energetickou burzu nebo na připravované změny energetického zákona v České republice.

Petr

V epizodě jsme se zaměřili zejména na otázky, jejichž zodpovězení může podle nás být přínosné pro většinu posluchačů.

Hana

Na dotazy, které se nám do epizody nevešly, rádi odpovíme individuálně. Stačí, když se nám ještě jednou ozvete na email info@faktaoklimatu.cz.

Petr

V popisu epizody jsme vypsali seznam a časy okruhů, kterým se věnujeme, takže pokud vás zajímají jen některé z nich, můžete si z epizody vybrat jen příslušné pasáže.

Hana

Tak jdeme na to, užijte si poslech.

Je výroba obnovitelných zdrojů energie ekologická? A jak je to s jejich recyklovatelností?

časová známka: 01:30

Petr

Máme tu skupinu otázek, která se týká materiálové náročnosti, případně recyklace obnovitelných zdrojů energie. Proto tady se mnou teď sedí

Ondráš

, ředitel a zakladatel projektu Fakta o klimatu, který bude odpovídat na tuto sekci.

No, ty otázky směřují v zásadě k tomu, že výroba obnovitelných zdrojů energie je sama o sobě neekologická a že je to jenom převlečená fosilní energetika. Vlastně to celé nefunguje, případně jedna otázka směřuje přímo k tomu, jak je to s recyklovatelností solárních panelů a větrných turbín. My jsme se s Ondrášem bavili, že stojí za to ty otázky vzít dohromady a možná je trochu více okomentovat zeširoka, jak to tedy je s materiálovou náročností, s energetickou náročností, s emisní náročností těchto technologií. Kdy se nám to vrátí a jak to celé funguje.

Ondráš

Pojďme se na to podívat. Kdybych měl odpovědět velmi stručně, tak jednoduchá odpověď platí pro větrné elektrárny i pro solární panely. Zhruba za rok, dva nebo tři vyrobí tolik energie, kolik se spotřebovalo na jejich produkci. Z hlediska recyklace je to vlastně poměrně jednoduchý problém, ale pojďme se podívat na to podrobněji. Pojďme se vlastně podívat na to, co to znamená větrná elektrárna z hlediska materiálů, co to znamená solární elektrárna z hlediska materiálů a co je na tom vlastně to energeticky nebo emisně náročné.

Když bychom se podívali na to, z čeho se skládá fotovoltaický panel, tak z hlediska hmotnosti je nejtěžší část sklo, případně hliníkový rám, který to všechno drží. Jenom velmi malou hmotností toho fotovoltaického panelu jsou ty křemíkové destičky, které reálně produkují elektřinu. Ale zároveň je to ta energeticky nejnáročnější věc na výrobu, protože musíte vytěžit křemík, vyčistit ho, tavit ho tak, aby byl velmi čistý a poté je potřeba ho nařezat na ty tenké plátky a dát do toho fotovoltaického panelu. Když se budete dívat na energetickou návratnost, to znamená, za jak dlouho ty křemíkové plátky vyrobí tolik energie, kolik se spotřebovalo na jejich výrobu, plus tedy na výrobu toho hliníku a skla, tak vám vychází něco mezi jedním až třemi roky podle toho, kam ho umístíte. A to je ta věc, na které to vlastně závisí nejvíc. Když si dáte solární panely někde, kde fakt svítí hodně slunce a teď vezměme ty úplné extrémy, Jižní Afrika, Indie, tak tam vám ta návratnost vyjde menší než rok, dokonce se uvádí někde okolo půl roku, protože tam fakt svítí slunce. Ten solární panel vyrobí spoustu energie za ten rok a tím pádem pokryje tu energetickou náročnost výroby poměrně rychle.

Když si ho dáte někam do severní Evropy, tak podle studie Fraunhoferova institutu vychází okolo 1,3 roku. Ta energetická návratnost v Kanadě je 1,4 let. Ale když bych si chtěl být jako fakt jistý a říkal si, možná tam nebude na střeše, která bude mít ideální sklon, možná bude na střeše, která bude trochu více obrácená k východu nebo západu a tím pádem nebude jako přijímat nejvíce světla z jihu, tak je docela jako bezpečné říct, že ty současné technologie jsou schopny vrátit tu energii do tří let. A to je, to je jako hodně nadsazený údaj. Životnost solárních panelů je větší než 25 let, to je to, s čím můžeme počítat.

Zároveň je takový zajímavý příklad, že v Berlíně mají stále ještě funkční solární panel, který byl instalován někdy před 40 lety a stále jim funguje, takže my vlastně doopravdy nevíme, o kolik delší ten časový horizont bude, ale vlastně s 25 lety můžeme počítat. Takže kdybychom brali tu energetickou návratnost někde okolo toho 1,5 roku, tak nám vychází, že ten solární panel během svého života by mohl vyrobit zhruba dvacetkrát tolik energie, než kolik se spotřebovalo na jeho výrobu.

Z hlediska recyklace, sklo a hliník vlastně můžete přímo vzít a znovu použít. A vlastně největší otázka je, jak recyklovat ten křemík, ale už i to se dělá a jsou na to linky. Dokonce i v České republice běží. Jenom je to něco, co nemáme tady spoustu solárních panelů, které by bylo potřeba recyklovat, takže nedává smysl teď rozjíždět ten byznys. Možná za 20 let, možná za 40 let, podle toho, jak bude velká životnost těch solárních panelů, tady bude spousta panelů, které bude potřeba recyklovat a pak se to stane tématem. Ale z principu ty materiály jsou poměrně dobře recyklovatelné a prostě znovu roztavit ten křemík, znovu z něj udělat ty tenké destičky, které budou schopny vytvářet elektrickou energii, by neměl být problém.

Petr

Jak je to s těmi větrníky?

Ondráš

Větrná elektrárna je asi z 65 % hmotnosti ocel, to je ten sloup, na kterém to drží a ten zbytek je vlastně částečně kompozit, takový složitý materiál ze skelných vláken. To jsou ty vrtule, no a potom ten motor, respektive dynamo, které tam vytváří elektřinu, tam je nějaké zhruba hmotnostní procento mědi a tím pádem, když bych to vzal z hlediska recyklace, tak recyklovat ocel je možné, ale možná to ani nebude potřeba, protože ten stožár může jenom chtít vyměnit tu vrtuli nebo upgradovat tu vrtuli. Největší problém u recyklace větrných elektráren se očekává, že bude s těmi kompozitními materiály, i když i tam teď několik firem během posledních dvou let oznámilo, že mají technologii, která by dokázala recyklovat ten kompozit. A opět se bude ukazovat časem, jak dobře to bude fungovat, jak to bude škálovatelné řešení, ale vypadá to, že i ten kompozit, ten materiál těch vrtulí, by mohl jít docela dobře recyklovat.

Petr

Vlastně je ta situace trochu podobná, v tom smyslu, že zatím nejsou vrtule, které by byly potřeba recyklovat ve velkém, takže to není byznys a tím pádem to mnoho firem neřeší.

Ondráš

.

Bude na to čím dál tím větší tlak a co se týče energetické návratnosti, tak jeden z výrobců větrných elektráren uvádí někde mezi 5-8 měsíci. Zase to bude záležet na tom, kam tu větrnou elektrárnu umístíte a také to záleží na tom, jak je vysoká, protože má různou efektivitu podle té výšky. Takže asi, když bych si to měl trochu představit, tak větrná elektrárna, která bude v Dánsku na pobřeží, kde fouká pořád, bude mít tu energetickou návratnost velmi krátkou. Bude se blížit někam k těm pěti měsícům. Když umístíte elektrárnu někam, kde fouká méně, ale možná ji tam chcete, protože tam chcete vyrábět elektřinu v zimě, tak může mít třeba kolem těch osmi měsíců. Pak si myslím, že do toho investoři už jako u projektů s menší návratností by do toho nešli, protože přece můžou vyrobit elektrárnu někde, kde se to dá postavit lépe. Životnost větrné elektrárny se uvádí někde okolo 20 let, takže ta větrná elektrárna může vyrobit během svého života čtyřicetkrát až šedesátkrát více energie, než kolik bylo spotřebováno na její výrobu.

Petr

Takže ohledně nějaké energetické efektivity za celý životní cyklus té elektrárny, vítr na tom ještě lépe než slunce.

Ondráš

.

Co se týče slunce, vítr je na tom řádově lépe. Pak je zde ještě jeden způsob, jak se na to dívat, a to je vlastně emisní náročnost vyrobené kilowatthodiny. Když jsou soláry a větrníky už vyrobeny a máte je na poli nebo na pobřeží instalovány, tak vyrábějí bezemisně. Ale jejich výroba vytvořila nějaké emise.

Ondráš

.

Kilowatthodina větrné energie typicky v celém životním cyklu větrné elektrárny, když to rozpočítáme, vytvoří nějakých 12 g CO2. Kilowatthodina solární energie se pohybuje někde mezi 40-60 g CO2 a teď to bude záležet i na tom, kde to bylo vyrobeno, jestli to bylo vyrobeno pomocí uhelné energie, anebo pomocí obnovitelné energie. Tam to bude zhruba v tom rozsahu, ale zase na těch průměrech řekněme, že teda větrná elektrárna má jako pětkrát nižší emisní náročnost než solární.

A kdybychom to srovnávali dále, tak na výrobu kilowatthodiny z plynu se typicky spotřebuje okolo 500 g CO2 a na výrobu kilowatthodiny z uhlí někde okolo 900 g. Záleží, samozřejmě, na efektivitě elektrárny, takže můžeme docela bezpečně říkat, že solární elektrárna je z hlediska emisní stopy desetkrát lepší než výroba z plynu. A asi dvacetkrát lepší než výroba z uhlí. Vítr je na tom lépe. Toto hodnocení začíná být trochu komplikované, když se chcete dívat na celý mix, protože ze slunce nemůžete chtít vyrobit veškerou elektřinu a pak je to potřeba nějak srovnávat nebo se na to dívat jako na celý ten energetický mix, ale to už jde za hranice té otázky, takže z hlediska energetické návratnosti to, co si můžete zapamatovat, je návratnost solárů i větrníků je do dvou let.

Co se stane s baterií elektromobilu, jakmile doslouží?

časová známka: 11:49

Petr

Další otázka, kterou zde máme, směřuje k elektromobilitě, a sice: Co se stane s baterií elektrického auta, jakmile auto doslouží? Je skvělé, že tu otázku máme právě teď, když nahráváme ve studiu s Hankou, protože ve Faktech o klimatu je právě Hanka ta, která se zabývá dekarbonizací dopravy. Tahle otázka tedy směřuje přímo na tebe. Dokážeš to nějak komentovat?

Hana

Pravda je taková, že baterie, které se v současnosti používají v elektromobilech, jsou velmi recyklovatelné. Dokonce Škoda Auto konkrétně uvádí, že až 97 % jsou recyklovatelné a tyto materiály se pak následně dají použít v jiných elektrických zařízeních. Možná se ptáte, proč se masivně nerecyklují baterie z elektromobilů, podobně jako u solárů? Zkrátka a dobře, ještě tady nemáme dostatek baterií, protože u současně nově vyráběných elektromobilů je záruka na baterii osm let a během těchto osmi let by kapacita baterie neměla klesnout pod 70 %. Takže se dá říct, že teprve až možná za nějakých osm let tu budou baterie, které budou mít potenciál pro recyklaci.

Petr

A vlastně, možná déle, protože záruka osm let ještě neznamená, že po osmi letech tu baterii z toho auta potřebuji vyhodit, že?

Hana

Ano, je to buď osm let nebo 160 000 km, podle toho, co nastane dříve. Zároveň nejde jen o výměnu celé baterie, baterie se dokonce dají revitalizovat, což znamená, že vezmeš nějaké méně výkonné moduly z té baterie a nahradíš je novými, tedy nemusíš měnit celou baterii, ale i jednotlivé části a tím tak prodloužit celkovou její životnost.

Petr

A zároveň tedy z toho, co říkáš, my vlastně možná nevíme, za jak dlouho tady bude trh s recyklací autobaterií, protože my vlastně nevíme, jestli se budou recyklovat po osmi letech, deseti letech nebo dvanácti letech, takže zatím nemáme dost baterek, dost elektromobilů na to, aby dosloužily, abychom tohle mohli s jistotou vědět.

Hana

Je to tak. Nutno říct, že i pro ty vysloužilé baterie, které se už dále nebudou používat v elektromobilech, bude zde existovat další trh, takový druhý život baterií. Dokonce teď nedávno jsem četla, že ČEZ se zavázal, že bude odebírat v současné době zatím nepoužitelné baterie z výroby elektromobilů a bude z nich vytvářet stacionární úložiště, které pak mohou sloužit v průmyslu nebo jako záložní zdroje jinde. Takže i poté bude existovat život pro tyto baterie.

Petr

Takže když si to představím jako v ideálním případě, to, co nám dovolí možnosti, tzn. baterka v autě doslouží, řekněme, že se vymění jenom nějaké moduly a ještě chvíli slouží, pak doslouží úplně, použije se jako stacionární úložiště a poté, až doslouží i tam, tak se zrecykluje z 97 %. Teď samozřejmě, asi je to trochu idealizovaný svět.

Hana

Ano, v ideálním světě by to tak mohlo být.

Jaké jsou v současnosti posuny v komunitní energetice a změně připravovaného energetického zákona?

časová známka: 14:55

Petr

Další dvě otázky směřují k tématu energetické legislativy a zní takto: Ráda bych se dozvěděla něco víc o komunitní energetice a připravované změně energetického zákona. Druhá otázka zní: Jaké jsou v současnosti posuny v komunitní energetice? Vím, že se snad i něco děje směrem k lepšímu, ale nevím podrobnosti. Děkuji. No, a protože legislativě v našem týmu tak podrobně nerozumíme, oslovili jsme s tou otázkou Lauru Otýpkovou ze společnosti Frank Bold. Rozhovor s ní vedl Ondráš.

Laura

Tak v nedávné době se hodně diskutovalo o dvou zákonech, Lex OZE jedna a Lex OZE dva. Jednička už byla přijatá a je účinná od ledna. Podle ní můžeme postupovat a usnadní připojování, respektive povolování obnovitelných zdrojů. Jedno, jestli komunitních nebo jakýchkoliv jiných, ale jedná se o menší zdroje do 50 kW, to znamená, typicky to, co se vám třeba vejde na střechu rodinného domu, střechu bytového domu. Tak ty zdroje do 50 kW nově nebudou potřebovat licenci od Energetického regulačního úřadu a nebudou potřebovat stavební ani územní povolení, takže tím pádem se jejich pořizování hodně zjednoduší. Vidíme, že hodně lidí v praxi to už používá a že to funguje dobře.

A potom ta Lex OZE dvojka se zabývá vyloženě komunitní energetikou, ještě nebyla přijata, ale teď v červnu se dostala do Poslanecké sněmovny a očekáváme, že na konci srpna, na začátku září půjde do prvního čtení. Měla by být přijata do konce roku a zavádí několik nových konceptů. Jednak konečně bude možné zakládat energetická společenství, to jsou vlastně ty jednotky komunitní energetiky, ty právnické osoby, ve kterých členové budou moci sdílet energii. Energetických společenství se budou moci účastnit jak jednotlivci, jednotliví lidé, tak vlastně právnické osoby, třeba obce a jejich firmy, anebo i malé a střední podniky. Neměli by se tam účastnit velké podniky, protože jde tady o decentralizaci, jde o to, aby si opravdu ti zákazníci mezi sebou sdíleli svoji elektřinu. Zároveň ten zákon zavede revoluční věc, a to je sdílení elektřiny. Dneska to funguje tak, že když si vyrobíte na střeše třeba elektřinu ze solárního panelu, tak vlastně ji musíte spotřebovat přímo v tom domě, anebo ji potom prodáte do sítě obchodníkovi. Ten ji koupí za nějakou nízkou cenu a pak si ji prodá, jak bude sám chtít. A ta novinka v tom sdílení je, že elektřinu, která vám přebyde, tak můžete někomu skrz tu veřejnou distribuční síť nasdílet. Nepotřebujete k tomu obchodníka, ale můžete si přímo s tím dalším členem energetického společenství domluvit, že mu tu elektřinu nasdílíte. Domluvíte si, za jakou úplatu, nebo jestli to bude proto, že spolu investujete do toho zdroje a potom tu elektřinu sdílíte. Tohle by mělo velmi přispět k decentralizaci a demokratizaci energetiky. Mělo by to přiblížit zákazníkům a umožnit jim, aby hodně uspořili na elektřině, i když by si sami nemohli investici dovolit. Anebo když třeba nemají střechu, kam by si ten solární panel dali.

Ondráš

Takže je to vlastně i něco, co pomáhá flexibilitě sítě, tedy tomu, aby když má někdo přebytek, tak aby ho spotřeboval někdo jiný, který by v té době mohl chtít ten přebytek spotřebovat.

Laura

Je to tak, dá se říct, že ta komunitní energetika vlastně stimuluje soudobost spotřeby a výroby, to znamená, že když ti lidé mají majetkovou účast v nějaké společné investici, tak jsou víc motivovaní k tomu, aby třeba spotřebovávali elektřinu, když zrovna fouká a když zrovna svítí slunce, když zrovna ten jejich zdroj vyrábí, protože vědí, že v tu chvíli to mají nejlevnější, mají to zadarmo nebo jenom za tu investici, kterou udělali. A my víme, že existuje třeba belgická studie, kterou zpracoval něco jako Energetický regulační úřad, ale v Bruselu, a ta vlastně říká, že když se zapojí 20 % nebo víc zákazníků do toho sdílení, takže to má dokonce pozitivní vliv na tu distribuční soustavu tím, že ti zákazníci už mají tak velkou váhu v té soustavě, že vlastně ty toky dobře vyrovnávají, spotřebovávají víc ve špičce a tím pádem ulehčují tomu distributorovi.

Ondráš

Ty jsi zmínila, že to je revoluční věc, je to revoluční v České republice, nebo už se to někde jinde udělalo?

Laura

Je to revoluční v České republice a jinde to normálně funguje, jak to tak s věcmi bývá, tak máme u nás trochu zpoždění. Komunitní energetika je koncept, který má v zahraničí, zejména v západní Evropě, dlouholetou tradici. Dostal se i do evropského práva a z toho postupně proniká k nám, ale v západních zemích už funguje komunitní energetika dlouhé roky a u nás už taky měla fungovat, už jsme vlastně dva roky po lhůtě, kdy mělo být evropské právo transponované a kdy už jsme měli mít komunitní energetiku i u nás, dokonce kvůli tomu hrozí České republice postih od Evropské komise, takže teď je na zákonodárcích, aby ten zákon přijali co nejdříve.

Ondráš

Odkud by se mohli inspirovat? Když bychom hledali nějaké tedy komunitní energetiky v okolních zemích.

Laura

Tak můžu udělat trochu reklamu. My teď ve Frank Bold zpracováváme studii, která se tím přesně zabývá a budeme ji publikovat někdy koncem léta, ale pokud bych měla jmenovat nějaké země, tak často se uvádí Rakousko, kde mají zajímavý model i slev na distribučním poplatku, aby motivovali lidi, aby sdíleli elektřinu velmi lokálně, a potom zajímavé příklady můžou být Itálie, tam mají zase dobře nastavené finanční mechanismy, jak vlastně ekonomicky motivují lidi ke sdílení a k instalaci obnovitelných zdrojů a potom můžeme říct právě třeba tu Belgii, Francii, Irsko.

Ondráš

Takže spousta evropských zemí. A poslední otázka, když bych se měl, když bych chtěl sledovat ten proces přijímání zákona Lex OZE dva a chtěl trošku vědět, na čem tam záleží, o které charakteristické věci by v tom zákoně bych se měl zajímat, na základě čeho budeme moct říct, jestli ten zákon je vlastně docela dobrý, anebo vlastně třeba docela slabý?

Laura

Tak jedna priorita je určitě, aby v tom zákoně bylo zakotvené sdílení, to tam zatím je a je tam uvedeno, že členové společenství mají právo mezi sebou sdílet skrz veřejnou distribuční soustavu, takže to je zatím v pořádku a bylo by dobré, aby to v tom zákoně bylo co nejjednoznačněji a zároveň co nejjasněji, aby potom Energetický regulační úřad mohl přijmout prováděcí předpisy, aby s tím neměl tolik práce, tolik vymyšlení, aby nebyl pod tak velkým tlakem, jak to vlastně má být všechno nastaveno. Další otazníky se týkají členství v těch energetických společenstvích, protože v současnosti ten zákon, jak byl navržen vládou, tak vylučuje příspěvkové organizace obcí z hlasovacího práva a případně i z účasti v některých typech těch společenství, což je problematické.

Obce určitě budou chtít se těch projektů účastnit a je to něco, co bude potřeba, aby poslanci potom v Poslanecké sněmovně opravili, no a potom další možná skupinu otazníků bych jmenovala byrokracie, administrativní zátěž, protože ten zákon se snaží chránit spotřebitele a dělá to podle mě velmi dobře, ale tady tahle ta snaha se potom v určitou chvíli překlopila do toho, že na energetická společenství se přidávají další a další povinnosti a další a další postupy, jak se registrovat, jaké informace evidovat o svých členech a tak dál a zdá se to v některých případech až trochu nadbytečné. Takže v tomhle tom je prostor ještě pro zlepšení toho zákona, aby spíš se třeba sankcionovaly velké podniky, které chtějí tu komunitní energetiku zneužít a ne tolik přímo ta společenství skrze nadměrné povinnosti.

Proč má smysl být na energetické burze v Lipsku a jak vlastně funguje?

časová známka: 23:20

Petr

Máme tady teď skupinu otázek, která se týká trhu s elektřinou, a proto tady sedím s Janem Krčálem z Fakt o klimatu. První z těch otázek je následující a týká se energetické burzy v Lipsku. Otázka směřuje k jejímu smyslu a fungování. Proč má smysl na této burze být a obchodovat tam elektřinu? Tazatel píše, že kolem sebe slyšel nějaké hlasy v období, kdy byla elektřina hodně drahá. Proč prodáváme na burzu do Německa za jednu korunu za kilowatthodinu a nakupujeme za 6 Kč za kilowatthodinu? Pojďme opustit burzu, ta nám nic nepřináší atd. Ptáme se na to, proč má smysl na ní být a případně jak funguje?

Jan

No, to je velmi dobrá otázka, vlastně v něčem těžká odpovědět jednoduše, tak já zkusím to na začátek zarámovat nějakým drobným vysvětlením, jak ten trh vlastně funguje. Tady třeba přímo v té otázce se objevuje nepřesnost, proč prodáváme do Německa, proč jsme tehdy prodávali do Německa za korunu? Ono to není pravda, my jsme byli schopní vyrábět za korunu a na té burze to stálo 6 Kč, takže ten výrobce, třeba ČEZ nebo jiní výrobci v Česku, kteří měli to štěstí, že měli jaderné nebo uhelné zdroje, tak byli schopni na kilowatthodině vydělat 5 Kč, protože prostě elektřina byla zrovna drahá.

Ten důvod, proč tehdy ta elektřina byla před rokem tak extrémně drahá, byl v tom, že vlastně kus té elektřiny, co tady v Evropě bylo potřeba na tom liberalizovaném trhu, a docela podstatný kus se vyráběl ze zemního plynu a zemního plynu byl nedostatek, takže byl extrémně drahý. A jako fyzický nedostatek, že nebylo jasné, jestli ho bude dost vůbec, abychom neumrzli přes zimu, takže byl extrémně drahý. A tudíž ve chvíli, kdy se na spotovém trhu, na tom jako na další den obchodovala elektřina, tak tam vlastně přišli výrobci, přišli tam ti dodavatelé nebo ti, co potřebovali nakoupit, jako že si ještě potřebují něco koupit a přišli tam výrobci, část těch výrobců byli vlastně výrobci v plynových elektrárnách, kteří to flexibilně si mohli říct, kolik příští den budou vyrábět, ale tahle nabízená elektřina byla extrémně drahá. Ale elektřina z jiných zdrojů by nestačila na nasycení té poptávky, takže vlastně na to, aby všichni byli spokojeni a odešli s tím, že si nakoupili dost elektřiny, tak ta plynová elektřina byla potřeba a ta cena na tom trhu, na té burze se určuje podle toho posledního, podle toho nejdražšího zdroje, co je ještě potřeba, což v tu chvíli byl ten plynový, takže ta cena pro všechny byla velmi vysoká, protože jsme prostě záviseli na plynu, který byl drahý.

Hana

Dobře. Děkuji. A jak tedy funguje ta burza s elektřinou?

Jan

Vlastně jsou tady výrobci, kteří vyrábějí elektřinu, a pak tu elektřinu prodávají na burze. Na té burze to prodávají buďto na dlouhodobé kontrakty, to znamená, že slíbí: „Hele, já v roce 2024 celý rok budu vyrábět gigawatt, každou hodinu každého dne budu vyrábět gigawatt elektřiny.“ A pak vlastně jsou domluveni, že takhle na celý rok to mají zajištěný kus té elektřiny. Potom je jako spotový trh, to znamená jakoby krátkodobý trh s elektřinou, a to se prodává třeba na zítřek. Jo, tak teďka se obchoduje elektřina na zítřek, na jednotlivé hodiny zítřejšího dne, a zase ten výrobce, co tu svou elektřinu ještě neprodal, tak může nabízet elektřinu. A ten, kdo si ještě nenakoupil elektřinu, si může nakupovat teď.

Kdo je ten, kdo tu elektřinu nakupuje? Tak na tom trhu mohou fungovat obchodníci, kteří jako nakupují, prodávají a snaží se na tom vydělat, ale hlavně jsou tam jednotliví spotřebitelé, buďto velký průmyslový podnik, který si to nakupuje napřímo, anebo jednotliví zákazníci, kteří jakoby nakupují skrz svého dodavatele. A tudíž ten dodavatel musí pro ty svoje zákazníky na každou hodinu každého dne nakoupit adekvátní množství elektřiny. A ten trik je v tom, nebo určitý problém je v tom, že v každou hodinu každého dne je ta spotřeba elektřiny trochu jiná a ta možnost výroby je trochu jiná, takže se to tak různě prolíná, že někdy je té elektřiny jakoby nadbytek nebo relativní dostatek, takže je levná, někdy i nedostatek, takže je drahá.

Hana

Je to tedy výhoda nebo nevýhoda, že máme společný trh s elektřinou?

Jan

No, to je jako s jakýmkoliv společným trhem. Proč tady máme společný trh s obilím, nebo společný trh s čipy, nebo společný trh s textilem? Proč si to tady nevyrobíme všechno v Česku? Tak to je absurdní otázka, protože u toho textilu vidíme, že se mnohem levněji vyrobí v Asii a my na tom hrozně vyděláváme. Zrovna u elektřiny bylo v jednu chvíli období, kdy bychom to byli schopní vyrobit levněji v Česku, kdybychom ty hranice zavřeli. Ale soudit to podle zkušenosti, která trvala půl roku, i když byla velmi bolestivá, je vlastně krátkozraké. Z dlouhodobého hlediska ten společný trh nám tu elektřinu zlevňuje. A to je asi ten argument a současně to posiluje stabilitu té sítě. Když se zeptáte lidí z ČEPSu, tak oni samozřejmě vám řeknou: „Ne, my se nechceme odstřihnout od Německa nebo od ostatních evropských států. Protože je to pro nás výhodné, že jsme napojení i pro provozování té soustavy.“

Petr

Přináší to nějakou stabilitu a v dlouhodobém měřítku i vlastně nižší cenu.

Jan

Jo.

Čím můžeme nahradit plynové elektrárny jako závěrný flexibilní zdroj?

časová známka: 29:21

Petr

Pojďme na další otázku. Čím můžeme nahradit plynové elektrárny jako závěrný flexibilní zdroj?

Jan

To je skvělá otázka, jestli dobře čtu mezi řádky, tak se to vlastně ptá, když budeme postupovat v dekarbonizaci, někdy kolem roku 2035, 2040, už bychom vlastně chtěli fungovat bez zemního plynu a čím to můžeme nahradit? Záleží na tom, v jakých hodinách, jo. Tak nejlepší způsob, jak nahradit elektřinu z plynu, je nahradit ji elektřinou z obnovitelných zdrojů, případně z jádra, protože ta elektřina z obnovitelných zdrojů je vlastně výrazně levnější než plyn, když se do toho započítají emisní povolenky a navíc na tom spotovém trhu je levná. To je stejně tak jako jádro, je na tom spotovém trhu levné, takže to je to, co bude přirozeně nahrazovat ty plynové elektrárny. Tím, jak bude stoupat podíl množství obnovitelných zdrojů v českých a v okolních evropských sítích, tak to je to.

Ve chvíli, kdy bude dost výroby ze slunce, z větru plus případně z jádra, tak tohle přirozeně nahradí ten plyn a nikdo nebude pálit plyn. Obzvlášť v létě, kdy není potřeba tolik tepla. No a pak tady máme momenty, kdy samozřejmě nesvítí, nefouká, to jo. Každému posluchači teď naskakuje otázka, jo, tak to je blbá odpověď, protože nemusí svítit, nemusí foukat. Tady podle mě odpověď číslo dva je, no, nahradit to zase sluncem a větrem, akorát z jiného evropského státu, kde třeba zrovna svítí a fouká. Tohle samozřejmě jednak neutáhne celou českou spotřebu, ta kapacita, naše propojení do ostatních států je slušné, ale kdybychom si představili, že tady nebudeme vyrábět vůbec nic, jenom třeba ty současné jaderné elektrárny tady budou vyrábět a nic jiného, tak ten zbytek neutáhneme z dovozu, ale je to důležité zmínit, jo, ten dovoz je furt levnější než cokoliv dalšího, o čem budu mluvit.

Pak tady máme baterie, máme tady vodík. O vodíku se každopádně uvažuje, ale vodík je poměrně drahý, takže tady, kdybych si měl představit, kolik by musela stát elektřina z plynu, aby ji nahradil vodík, i kdyby ten vodík se vyráběl z elektřiny zadarmo, je to poměrně drahý zdroj. No, ale potom jsou další sady, další sady technologií, jednak k tomu plynu můžeme doplnit Carbon Capture and Storage, což je technologie, která taky není úplně k dispozici, tak to se neví, kdy to bude, jak to bude drahé, čímž se sníží uhlíková stopa, a tudíž se do nějaké míry ten plyn bude moci dál používat jako ten závěrný zdroj, ten flexibilní zdroj.

A máme tady biomasu, různé kategorie biomasy, které jsou taky fajn v tom, že se dají dobře skladovat, jo, to je prostě, ať už to je bioplyn nebo různá biomasa, to se skvěle skladuje, na rozdíl od elektřiny. Ale abych to ještě shrnul jednou větou, no, není to jednoduché, potřebujeme hlavně hodně obnovitelných zdrojů, taky obnovitelné zdroje v zahraničí, potřebujeme posilovat přenosové soustavy, abychom co nejvíce využili ty obnovitelné zdroje v zahraničí, ale pak dotáhnout ten zbytek s dnešními technologiemi, s dnešními cenami, není snadné, je to každopádně udělatelné, že to není nepředstavitelně drahé a bude to prostě nějaký mix baterií v krátkodobém měřítku a mixu vodíku v dlouhodobém měřítku plus nějaké doplňkové zdroje.

Jak cena denního spotu ovlivňuje výrobu v našich jaderných elektrárnách?

časová známka: 33:00

Petr

Pojďme na další otázku. Ty jsi zmínil spotový trh, takže teď se máme trochu zaměřit tímto směrem. Otázka zní: Jak cena denního spotu ovlivňuje výrobu v našich jaderných elektrárnách? A teď podotázky: Prodávají se za aktuální spot nebo mají jako stabilizátory sítě nějaké jiné, stabilnější výkupní ceny? Snižují výkon v době záporných cen? Atd.

Jan

Vlastně rychlá odpověď je, že cena denního spotu zatím naši výrobu v jaderných elektrárnách skoro neovlivňuje. To má technologické důvody, naše elektrárny mají reaktory druhé generace, které nejsou moc flexibilní, to znamená, výkon mohou trochu měnit, ale vlastně málo. A tudíž tyto elektrárny vlastně prodávají na dlouhodobých trzích veškerou nebo skoro veškerou elektřinu, kterou vyrobí. Oni, to je možná ještě důležitý detail na dovysvětlení, to prodali dávno, prostě několik let dopředu. Ale ve chvíli, kdy jsou záporné ceny, což je způsobeno tím, že je nadbytek elektřiny z obnovitelných zdrojů, to znamená, ta výroba z toho jádra by ani nebyla potřeba, tak se mohou rozhodnout ten výkon trochu snížit, to znamená, vyrobit méně, než slíbili.

Tu zbylou elektřinu, co jim chybí vůči tomu, co už prodali, tak na tom spotu nakoupí. Takže oni toho vyrobí méně, ten zbytek oproti tomu, co slíbili, si dokoupí za ty záporné ceny, to znamená, že jim někdo zaplatí za to, že oni to nevyrobí a tímto si mohou snižovat náklady. Ale zase je to omezeno technickými možnostmi těch elektráren, nemohou s tím výkonem tak manipulovat jako třeba ve Francii. Ty elektrárny jsou flexibilnější, celá řada těch elektráren ve Francii je flexibilnější a tam s tím výkonem mohou více jezdit nahoru a dolů. To znamená, na tomto mohou v principu více vydělávat na své schopnosti být flexibilní. A současně všechny současné designy jaderných reaktorů mají větší schopnosti flexibility než ty české, které tady stojí. To znamená, pokud bychom tady měli další jaderné bloky, tak ty na tom spotu mohou obchodovat nebo fungovat trochu jinak, případně mohou více vydělávat na své flexibilitě.

Jak lokální OZE bez dotací přežijí import levné elektřiny ze zahraničí?

časová známka: 35:20

Petr

Další otázka zase trochu směřuje k obnovitelným zdrojům a zní: Jak lokální komerční obnovitelné zdroje bez dotací přežijí import levné elektřiny ze zahraničí?

Jan

:

Ten souboj mezi českou a zahraniční výrobou se odehrává vlastně jenom v situaci, kdy se dostáváme do nadvýroby. Je to trochu umělý souboj, protože na krátkodobém trhu se vlastně nepozná, kdo má jaké náklady. Vždycky to nabízejí za své mezní náklady, které jsou nulové nebo téměř nulové. Investiční náklady v tom vlastně nejsou vidět. Takže na krátkodobém trhu, což je prostor, kde se v dnešní době prodává většina obnovitelné elektřiny, ten konkurenční boj není vidět. To, kde se to může lámat, je právě při dlouhodobých kontraktech. Část elektřiny se dá prodávat mimo burzu. Jmenuje se to Power Purchase Agreements, prostě smlouvy o prodeji elektřiny, kde mimo trh mohou dva hráči, třeba velký průmyslový podnik, Škodovka, se domluvit s nějakým výrobcem, spíše investorem, který postaví větrnou farmu někde v Severním moři a Škodovka si od nich na 10 let dopředu koupí veškerou její výrobu.

To znamená, vlastně ten podnik jako převezme, to je jako kdyby si Škodovka postavila tu farmu. Ale oni to neumí nebo nemají na to know-how, takže to za ně udělá někdo jiný a jenom si udělají mezi sebou smlouvu, kde si mohou přesně specifikovat, jak to bude fungovat. Co když budou mít nějaké výpadky aj. Spousta toho se dá specifikovat a tady ta konkurence, tady ten konkurenční boj je. Škodovka tuto smlouvu uzavře s tím, kdo jí to nabídne nejlevněji. To znamená, že nejvýhodnější větrná lokalita v Česku vyhraje nad méně výhodnou větrnou lokalitou v Česku. Trochu výhodnější větrná lokalita v zahraničí vyhraje nad tou českou, protože dokáže nabídnout levnější cenu, aspoň takhle teoreticky, když se díváme na různé možnosti výroby. Ale samozřejmě je to potom omezené kapacitou přenosové soustavy.

Jako, to nejde dělat donekonečna. Já si nemůžu nakupovat elektřinu, pokud jsem Škodovka, tak si nemůžu nakupovat elektřinu z jihu Španělska, nebo nakoupit všechnu svou elektřinu, nebo všechny podniky v Česku si nemůžou nakoupit všechnu elektřinu z jihu Španělska, protože by to nedoteklo. To už jsou složité mechanismy, jak se tohle zaručí. Jsou nějaké kapacity těch přenosových soustav a vlastně v nějaké situaci si člověk musí platit tyto kapacity. Tudíž, pokud by došly nebo byly drahé, tak tam bude nějaká konkurence v tom dlouhodobém trhu se zahraničím. Ale není to tak, jak si to člověk představuje. Ne, že jako teď zafouká v Severním moři a všichni výrobci v Česku pláčou. Oni jako pláčou všichni výrobci v celé této oblasti, protože ta cena je pro ně jako zadarmo. Obzvláště výrobci, a ti výrobci, kteří to nemají prodané dopředu, třeba právě tím PPA, tak v tu chvíli nevydělávají. A je to jedno, jestli to mají o něco výhodněji nebo o něco méně výhodně postavené.

Jak moc realistické jsou plány jednotlivých evropských zemí ohledně transformace energetiky, pokud se na ně podíváme jako na celek?

časová známka: 30:05

Petr

Poslední otázka z balíku, který se trochu týká obchodování s elektřinou atd., je: Jak vypadá realističnost nebo nerealističnost plánů jednotlivých evropských zemí ohledně transformace energetiky, když se všechny tyto plány dají dohromady? Dotazatel se ptá: Můj pocit z izolovaných článků je takový, že většina zemí víceméně spoléhá na importy, aniž by se řešilo, zda někdo bude v daný okamžik schopen exportovat. Jak to tedy může dohromady fungovat?

Jan

Plánování energetiky je v kompetenci jednotlivých národních států, jako třeba Česko, které si sestavuje svoji a teď pracuje na nové státní energetické koncepci. Ale je potřeba brát tyto plány s rezervou, protože i když česká vláda a Ministerstvo průmyslu a obchodu mají ve své kompetenci řešit, jak bude v Česku vypadat energetika, ve velké míře to také řeší společný trh s elektřinou. Čili česká vláda nebo jakákoliv jiná vláda má omezený nástroj, kterým může zařídit, aby se to, co si napíšou na papír, skutečně stalo. Do velké míry je to otázka byznysu, který si velmi dobře spočítá, jestli se mu něco vyplatí nebo nevyplatí, a pak začne stavět elektrárny. Pokud by se všichni spoléhali na import, znamená to, že Evropa bude málo zdrojovaná a nebude mít z čeho vyrábět elektřinu. To je ale skvělý signál pro investory, kteří pak začnou stavět, protože na tom mohou skvěle vydělat. Ve chvíli, kdy je málo elektřiny, postaví nějakou elektrárnu, která pak bude vyrábět drahou elektřinu. Teď jsem to řekl trochu zjednodušeně, ale do velké míry je to otázka trhu a nemám velkou obavu, že by to trh neřešil.

A teď ještě zpátky k otázce, jestli ty plány jsou nerealistické nebo realistické. Česká nová státní energetická koncepce, na které se pracuje, s importem příliš nepočítá. Tam jsou velké tlaky nebo snaha být co nejvíce soběstačný, abychom na importu příliš nezáviseli. Je podle mě potřeba dodat, že jsme v období výrazných změn, které se špatně plánují a odhadují. To znamená, že ty koncepce jsou různě zastaralé nebo nepřesné, nebo špatně odhadují, co se bude dít. Ale v dnešní situaci v energetice je potřeba sledovat, co se děje rok od roku a na to reagovat. To, co je dneska napsané ve státní energetické koncepci z roku 2015, je úplně irelevantní. A z podobného hlediska bych nebral zas tak vážně to, co mají jednotlivé státy napsané v nějakých svých papírech. Spíše bych řešil, jak se to skutečně vyvíjí a v dnešní situaci není problém se zazdrojováním.

Co se musí v síti fyzicky změnit, aby mohla být flexibilní?

časová známka: 29:21

Petr

Máme tady další takový balíček, který se týká spíše sítí než trhu. Co se musí v síti fyzicky změnit, aby mohla být flexibilní?

Jan

Jako jedna rovina je vyloženě na úrovni úplného konce té distribuční soustavy, a to jsou elektroměry. Dokud vlastně lidé nebudou mít chytré průběhové měření, tak nemohou vzniknout distribuční tarify, které budou lidi odměňovat za flexibilitu, za to, že pokud mají tepelné čerpadlo, pokud mají elektroauto, tak vlastně jsou schopni to využít. Dneska tyto elektroměry mají lidé, kteří mají na střeše solární panely, protože to k tomu je vlastně potřeba, aby se to vůbec dalo vyhodnocovat. Ale ve chvíli, kdy nemám na střeše solární panely, tak se k tomu nedostanu v principu, a dokud tohle nebude v Česku nasazeno ve větší míře, tak se nedá mluvit o flexibilitě ze strany koncových spotřebitelů.

Petr

Více o sítích jsme zároveň řešili ve čtyřicáté sedmé epizodě tohoto podcastu s Pavlem Šolcem z ČEPSu. Takže se klidně můžete podívat i na ni a dozvíte se tam další informace. Zároveň jsme k této epizodě vydali i bonusový nesesříhaný rozhovor, ve kterém je toho ještě více, takže pokud máte zájem se o tom dozvědět všechno, co vám můžeme nabídnout, tak se tam podívejte.

Je možné peníze EU alokované na boj s klimatickou změnou použít na rozvoj přenosové soustavy? Plánuje se přenosová soustava na úrovni EU?

časová známka: 43:37

Druhá otázka, která se týká sítě, je, zda je možné peníze Evropské unie alokované na boj s klimatickou změnou použít na rozvoj přenosové soustavy. A ještě poddotaz, jestli se plánuje přenosová soustava na úrovni Evropské unie, jestli existuje něco jako ČEPS EU.

Jan

Ano, samozřejmě existuje, jmenuje se ENTSO-E, potom je ENTSO-G, což je jako pro zemní plyn nebo pro plyny. Dnes se tam to plánování probíhá velmi intenzivně. Sestavují se tzv. desetileté plány rozvoje sítě, v rámci kterých se identifikují potřeby, probíhá celý složitý proces modelování. Dívá se na to, ano, přesně na tu otázku, co byla, jestli všichni nespoléhají na dovoz a nebude mít kdo vyrábět, ano, tak tohle všechno se tam identifikuje. Hlavně se to týká toho, co tuto síť provozovatelů zajímá. Jaké dráty je potřeba stavět, protože oni nemají na starosti úplně nutně ty elektrárny, ale zajímá je, jaké projekty a jaký rozvoj přenosové soustavy jsou nákladově efektivní, co jsou ty klíčové projekty, kde se vlastně ty vložené peníze vrátí tím, že se lépe rozvede obnovitelná elektřina po Evropě a nemusí se omezovat výroba.

Takže se sestavují desetileté plány rozvoje, tam se identifikují klíčové projekty a například tyto projekty se také mohou spolufinancovat z evropských peněz, tzv. Connecting Europe Facility. A mimoto, rozvoj přenosové a distribuční soustavy se dá financovat z různých evropských fondů, například z modernizačního fondu, který jako část těch peněz je z evropských povolenek na emise, takže ano, dělá se to, není to nové.

Jak velká je spotřeba fosilních paliv v teplárenství? Jaké jsou možné technologie pro transformaci teplárenství?

časová známka: 45:44

Petr

Máme tady jednu velkou oblast a jeden z našich posluchačů si dobře všiml, že, jak píše, celá série o energetice je věnovaná elektřině, což je pravda. Otázka zní: Jaká je výroba tepla? Jak velká je spotřeba fosilních paliv v teplárenství? Jaké jsou možné technologie pro transformaci teplárenství? Takže to je možná trochu širší otázka. Jestli bys mohl trochu popovídat o teplárenství a případně zodpovědět to, co se týká výroby tepla, spotřeby fosilních paliv atd.

Jan

Vlastně tomu teplárenství jsme se vyhnuli, mimo jiné proto, že je to složité. Už jsme nechtěli přidávat komplexitu do celé série. A také není jasné, co se vlastně myslím otázkou, co se myslí slovem teplárenství, protože máme vlastně dvě různé kategorie, jedna jsou centrální systémy centrálního zásobování teplem, takové klasické teplárny a druhá kategorie je lokální výroba tepla. Člověk má doma plynový kotel nebo barák má ve sklepě společný plynový kotel nebo průmyslový podnik, má tam nějaké kotle, protože potřebuje teplo.

Dneska v těch klasických teplárnách, ta spotřeba je asi 35 terawatthodin tepla za rok, takže jsme zhruba na polovině té spotřeby elektřiny a v lokální výrobě tepla je to ještě víc, tam se pohybujeme jako dohromady ty paliva, které se spálí lokálně, tak to je přes 120 terawatthodin ročně jenom toho zemního plynu se spotřebuje v té lokální výrobě tepla přes 60 terawatthodin, to je velké množství.

Tepelná čerpadla jsou důležitá podle všemožných modelování, ale nejsou to jediná technologie, kterou stačí použít, že to je prostě celé mnohem složitější, když se třeba budeme bavit o té lokální výrobě tepla v tuhle chvíli, tak pokud lidé spálí asi 60 terawatthodin zemního plynu za rok, no, lidé v domácnostech asi 35. Zbytek je průmysl, tam je to složitější, protože ne všechno je na to, abychom měli teplo, tak možná, když se jenom zaměříme na ty domácnosti, tak máme jako 35 terawatthodin zemního plynu v plynových kotlích. K tomu ještě asi osm terawatthodin uhlí, tak to máme asi 45 terawatthodin fosilních paliv. Takto se v domácnostech a ve službách spálí za rok. A kdybychom to chtěli všechno nahradit tepelnými čerpadly, tak on tam je jako ten topný faktor je vyšší, to znamená, že nám na to stačí třeba 10, 15, spíš 15 terawatthodin elektřiny.

Ale furt je to hodně a vlastně tam už půjdeš narážet na tu kapacitu distribuční sítě, že není snadné prostě všechen ten plyn z dneška na zítřek převést na tepelná čerpadla, protože prostě tam tu elektřinu nedovedeš, takže z tohohle pohledu jsou ty systémy centrálního zásobování teplem vlastně klíčové. My potřebujeme, aby fungovaly, aby se úspěšně transformovaly, protože nám pomáhají odlehčit kus toho problému s dodávkami elektřiny a stejně tak si nelze myslet, že veškerou lokální výrobu tepla můžeš nahradit tepelnými čerpadly, protože prostě na to nebudeš mít dost drátů v krátkodobém hledisku.

Jaké jsou jiné technologie, tak v těch teplárnách vlastně jsou dvě základní kategorie, jedna jako drobná, ale dost se o ní mluví, protože se to teď rozvíjí, tak jsou jako spalovny v Česku, pořád ještě dost tepla, dost odpadu komunálního skládkujeme a ten se dá jako energeticky využít, samozřejmě to je také komplikované, protože je lepší ten odpad vůbec nevyrobit, takže tam jsou určité, jako, není jako super postavit všude spalovny a tím vlastně vytvářet tlak na to, aby se nesnižovala produkce odpadu, protože co by ty spalovny dělaly, tak to je spíš drobná kategorie a větší kategorie potenciálně je biomasa, ale ta vlastně také naráží na své limity. To se používá v teplárenství, ale není snadné ji jako rozšířit na dvojnásobek nebo pětinásobek, co by bylo potřeba třeba, a pak už tam nejsou jako snadná řešení, jo.

Fosilní plyn, OK, ale to není jako konečné, jo, dneska je spousta těch tepláren, funguje na uhlí, uhlí skončí, takže je potřeba s tím něco dělat a staví se jako teplárenské bloky na zemní plyn, ale to není dlouhodobé řešení a potřebujeme vlastně hledat dlouhodobější funkční řešení, přitom paralelně rozšiřovat kapacity těch distribučních přenosových soustav, abychom mohli nasazovat tepelná čerpadla, ať už v domácnostech nebo velká průmyslová tepelná čerpadla třeba v těch teplárenských systémech. A velká kategorie technologií, vodík, na který, o kterém také se v teplárenství hodně mluví, ale ten zatím jako není zelený vodík, není ho dost na to, aby se dal teď postavit projekt velké teplárny na vodík, to jsou všechno vlastně plány do budoucna ve chvíli, kdy bude dost obnovitelné elektřiny, a to teď není, ale tady je potřeba dodat ještě dvě věci, že vlastně ta spotřeba tepla bude v čase klesat z dvou důvodů, jednak bude tepleji z důvodu klimatických změn a druhý důvod je zateplování, a to je důležitá součást tohoto řešení, to řešení není nahradit jednu technologii druhou, ale velká součást toho řešení je toho tepla potřebovat méně, protože dneska je to jako velké množství energie, kterou potřebujeme a takové množství energie neseženeme snadno v těch chvílích roku, kdy potřebujeme a nerozdistribuujeme ho snadno po celém Česku, takže jako velká součást toho řešení je zateplování nebo snižování energetické náročnosti.