47: ČEPS: Elektrická přenosová soustava ve světě nové energetiky

Tento přepis byl pro lepší čitelnost gramaticky a stylisticky upraven. V případě, že potřebujete doslovné citace, ověřte si je přímo v nahrávce.

Hana

Vážení a milí posluchači, vítejte u další epizody ze série, ve které se věnujeme budoucnosti české energetiky.

Petr

O to, aby elektrická síť dobře fungovala, se musí někdo starat. No a ten někdo je společnost ČEPS, kterou jsme tentokrát navštívili.

Hana

Řeč bude o tom, jak vlastně vznikala česká přenosová soustava, jaká má podobu a jak to souvisí s novou energetikou.

Petr

Dozvíte se také, kudy a jak elektřina v síti teče nebo třeba jaké investice jsou v nejbližších letech potřeba pro její rozvoj.

Pavel

Jsem Pavel Šolc, člen představenstva společnosti ČEPS, a mám odpovědnost za oblast energetického trhu a řízení soustavy. To znamená, že mám pod sebou dispečink a celou oblast energetického obchodu, která zajišťuje prostředí pro obchodování s elektřinou a službami.

Petr

Kdo je vlastně ČEPS a čím se zabývá? Případně, jaká je vaše pozice?

Pavel

Tedy ČEPS je provozovatel přenosové soustavy, ze zákona jediný, což znamená, že je zodpovědný za rozvoj, provoz a údržbu přenosové soustavy. A co je důležitější, je zodpovědný za řízení energetické soustavy České republiky, což znamená, že musí zajistit fungování dodávky elektřiny a rovnováhu mezi výrobou a spotřebou. Je to jakýsi centrální klíčový článek, který zajišťuje, že je provoz naší soustavy zajištěn a že spolupracuje s okolními soustavami, se kterými jsme propojeni.

Historie a řízení provozu přenosové soustavy

časová známka: 02:17

Hana

Jak vlastně vypadá to řízení přenosové soustavy?

Pavel

Jednou z nejsložitějších vlastností soustavy té elektrické, ve které se pohybujeme, je, že v každém okamžiku, v každé sekundě musí být vyráběno tolik elektřiny, kolik je spotřebováno. Ale jak na straně spotřeby dochází ke změnám, tak na straně výroby něco může vypadnout, a to je v podstatě naše nejdůležitější role. Za prvé v té síťové rovině zajišťujeme provoz té sítě, což znamená, že dráty jsou v provozu, jsou pospojovány a je tam dostatečná kapacita. Ale to důležité je, že v reálném čase musíme zajišťovat, že se ty odchylky výroby a spotřeby vyrovnávají. Co tam chybí, musíme dodat, co tam přebývá, musíme nějak zmařit, a to je naše role.

V přípravě provozu se snažíme co nejlépe odhadnout, jak to bude, a připravit si nástroje na to, abychom měli rezervované volné výkony. V reálném čase potom monitorujeme v každé sekundě, jaká je výroba, jaká je spotřeba a jaká je odchylka. Tu odchylku vyrovnáváme a k tomu používáme právě ty rezervované výkony. U výrobců si rezervujeme část výkonů a postupně se do toho zapojuje i strana spotřeby tzv. demand site response. To znamená, že i spotřeba je schopná na náš povel snížit svoji spotřebu nebo teoreticky i zvýšit a tím vlastně tu odchylku vyrovnat.

Petr

Mohli bychom se chvilku bavit o té síti samotné nebo o celé té soustavě? Když jsme přicházeli do této budovy a procházeli chodbami, líbilo se mi, že většinou, když člověk fotí panoramatické fotky krajiny a měst, se snaží s objektivem vyhnout těm drátům. Tady na stěnách jsou ale obrazy, kde ty dráty a sloupy hrají hlavní roli. Přijde mi to hrozně osvěžující, že člověk může hezky poznat, kde se nacházíme.

Pavel

Pro nás je to náš život. Mimochodem, tato budova právě má historii, protože tu byl dispečink a rozvodna již za první republiky. Mimochodem, tady se odehrávaly příběhy Svěrákova filmu Obecná škola a tady pracoval jeho tatínek.

Petr

Klidně možná můžete tu historii vzít zevrubně a od toho vlastně, jak se vyvíjela přenosová síť v České republice, jaký to má vliv na to, jak vypadá dnes a postupně se tak možná dostaneme k tomu, jakou má dnešní podobu ta soustava a co to pak znamená pro její řízení.

Pavel

Vždycky je obtížné říci, co byl ten opravdový počátek energetiky. Dá se říct, že tím úplně prvním bylo osvětlení v Moravské Třebové v roce 1878, nicméně to bylo ještě jako stejnosměrný systém. V Praze v roce 1882 bylo osvětlení Staroměstského náměstí, které zajišťoval František Křižík pro radní. První veřejná elektrárna byla postavena v roce 1889 na Žižkově a o rok později vznikla elektrárna Holešovice, která vlastně vytvořila základ elektrických podniků hlavního města Prahy. To byl takový začátek veřejné energetiky.

V roce 1919 byl přijat první energetický zákon, který byl formulován relativně brzy po vyhlášení samostatnosti. Tento zákon poprvé specifikoval, že energetika musí být speciálně řízena státem, že je to něco, co je v zájmu celé společnosti a že to musí být systematicky podporováno. Tehdy byla také zavedena první podoba tzv. veřejné služby, což znamenalo právo být připojen ke státní energetické soustavě. Byly však výjimky, například v případech, kdy bylo připojení ekonomicky obtížné. To znamenalo, že podniky mohly odmítnout připojení, například v případě, kdy se jednalo o babičku žijící v Orlických horách, která byla od nejbližší stanice vzdálena 10 km. Dnes je to již jinak, dnes má opravdu každý a kdekoliv právo na připojení. Nicméně již v roce 1919 bylo postulováno, že elektroenergetika je významným komponentem v životě společnosti a že je v zájmu společnosti, aby byla centrálně řízena a podporována.

Někdy ve dvacátých letech se datují první pokusy o vytvoření celoevropských organizací, které by zajišťovaly spolupráci mezi různými státy tak, aby mohlo docházet k výměně elektřiny mezi jednotlivými státy. Takže do první světové války izolované ostrovy, postupná integrace těch izolovaných ostrovů v meziválečném období a plná industrializace, řekněme, do konce padesátých let. V šedesátých letech už byla síť vybudovaná a už se začala velmi intenzivně budovat zdrojová základna, protože spotřeba rostla dramatickým způsobem všude – na východě, na západě. Takže to je ta éra, kdy se budovala prostě naše uhelná energetika, padesátá, šedesátá léta, v podstatě to končilo sedmdesátými lety, kdy byla postavena většina těch našich uhelných elektráren, které dodnes tvoří do určité míry páteř. V osmdesátých letech se začala budovat jaderná energetika a vlastně, řekl bych, předposlední velká uhelná elektrárna byla v roce 1982 a potom jsme uvedli ještě moderní kritický blok v roce 2012 Ledvice, a to už byl opravdu definitivně poslední.

Petr

Znamená to tedy, že ta podoba sítě, kterou máme dneska, vlastně vznikala v těch padesátých letech.

Pavel

Padesátá a šedesátá léta byla doba, kdy se začala budovat síť 400 kV, což je nejvyšší napěťová úroveň, kterou používáme v synchronní soustavě střídavého proudu. Obecně platí, že čím vyšší je napěťová úroveň, tím menší jsou ztráty a tím více elektřiny je možné přenášet. Pokud bychom přenášeli elektřinu na úrovni 220 V, potřebovali bychom velmi tlusté dráty. Avšak při transformaci na vyšší napětí stačí menší proud na stejný výkon. Díky tomu je možné dosáhnout přenosu elektřiny za přijatelné materiálové náklady a s akceptovatelnými ztrátami. Proto je používána vysoká napěťová hladina, přičemž 400 kV je nejvyšší napětí, které se v Evropě používá a bylo zavedeno právě v padesátých letech.

Je přenosová síť připravena na novou energetiku?

časová známka: 09:45

Petr

Jaký to má vliv na dnešní síť? Je to tak, že podoba sítě je přesně taková, jakou potřebujeme, nebo bychom dnes chtěli znovu a jinak postavit celou síť, kdyby to bylo možné jedním mávnutím kouzelné hůlky?

Pavel

Ano a ne. Z pohledu České republiky ta síť je vybudována a bude sloužit jako národní síť. Myslím, že je schopna sloužit i budoucí energetice. Samozřejmě ji neustále přizpůsobujeme a rozvíjíme, ale není to tak, že by strukturálně byl nějaký fatální problém. Z hlediska mezinárodního je to trošku jiný příběh. Desítky let byly budovány jednotlivé národní soustavy, které byly v zásadě soběstačné. Ty výměny mezi jednotlivými státy tam byly, to jsme si říkali, od roku 21, ale byly budovány jako doplněk, jako jakási obchodní omezená příležitost. Nebylo to tak, že by z jedné části Evropy proudily masivní toky elektřiny do jiné části Evropy. Propojení a struktura napojení těch jednotlivých národních energetik nebyla budována proto, aby obsluhovala transevropský trh s elektřinou. Ta soustava se budovala od padesátých let. Prakticky 30 let jsme budovali tu přenosovou soustavu.

Když se před 20 lety zahájila éra liberalizace a řeklo se, že máme jednotný společný trh s elektřinou přes celou Unii, tak ta síť na to nebyla připravená. Přebudovat ji, tzn. rekonfigurovat ji tak, abychom neměli jenom propojené národní sítě, ale opravdu evropskou síť, to je to, s čím se potýkáme dodnes. Nikdo nepředpokládal, že na severu Německa budou masivní instalace větrných elektráren, které budou posílat elektřinu do všech částí Německa. Tudíž tam to propojení není. A upřímně řečeno, oproti padesátým a šedesátým letům se i ty procesy povolování výstavby těch linek značně prodloužily. Takže to je vlastně dneska hlavní problém transformace na tu budoucí energetiku na úrovni přenosových soustav.

Jiný problém je na úrovni distribučních soustav. Protože ta přenosová soustava je opravdu propojená, byla budována zokruhovaná atd. Distribuční soustavy – jejich úkolem nebylo zajišťovat integraci, ale spíše přenášet to, co se získá z přenosové soustavy, plus ty omezené části, které se vyrobí přímo v distribučních soustavách, k zákazníkům. Protože ty menší zdroje tam historicky moc nebyly. Ale tam už takový tlak na tu zabezpečenost a na to zokruhování nebyl. Takže spousta distribučních sítí je dneska paprskových. Jedna linka vede od rozvodny 10–15 km a obsluhuje 6–7 obcí. To znamená, že když dojde k pádu stromu do vedení na začátku té linky, tak ty obce nemají elektřinu. Není tam druhý bod, kudy by bylo možno to poslat. A to je jedna z těch věcí, které se teď budují a distribuční sítě na nich pracují v souvislosti se decentralizací energetiky. Jak v rozumné míře zokruhovat i sítě na hladině vysokého napětí a zajistit, aby třeba obce, které mají více než x obyvatel, byly zásobovány alespoň ze dvou míst.

Hana

Můžu se zeptat, jaké je to fázi?

Pavel

Řekl bych, že je to ve fázi jako v první čtvrtině. Čeká nás ještě tak 10 let velmi intenzivní práce, spousta věcí už je naprojektovaná, některé první věci už jsou povolené, ale to gró nás ještě čeká a je teďka prostě buď ve fázi před projektováním, anebo ve fázi povolovacích procesů a začne se to realizovat někdy prostě v nejbližších letech.

Kudy, kam a kolik elektřiny sítí teče

časová známka: 14:14

Petr

Mohli bychom si říct nějaká čísla o té české soustavě, jako například kolik elektřiny se vlastně přenáší tou naší sítí, jaké jsou u toho ztráty, až pak třeba do takových věcí jako jaké jsou potřeba třeba roční investice do údržby té sítě teďka bez nějakého dalšího budování, jenom do toho, aby všechno fungovalo tak, jak je teď.

Pavel

Tak možná začneme délkou. Délka naší přenosové soustavy je asi 5700 km a většinou vede 400 kilovoltové vedení. Co se týče objemu přenesené elektřiny, je třeba říci, že přenášíme elektřinu z velkých elektráren připojených do přenosové soustavy, které jsou převážně uhelné a dvě jsou jaderné. Tuto elektřinu pak předáváme do distribučních sítí, které ji dále distribuují na nižší napěťové úrovně. Tento objem elektřiny je zhruba 35–36 TWh, což je množství elektřiny, které se vyměňuje mezi námi a distribučními sítěmi. Historicky elektřina tekla z přenosové soustavy od těchto velkých elektráren směrem dolů do distribučních sítí. Nicméně v budoucnosti se očekává, že elektřina bude občas téct opačným směrem, tedy z distribuční sítě, kde se bude vyrábět v lokálních zdrojích, do jiné části přenosové soustavy. V takovém případě bude elektřina vstupovat do přenosové soustavy s vyšším napětím. Toto je jedna z změn, se kterými musíme počítat a pracovat s nimi z hlediska řízení a udržování rovnováhy.

Další část je elektřina, kterou momentálně vyrábíme a exportujeme. Čistý export České republiky loni činil přibližně 13 TWh. Třetí část je tranzitní tok, protože jsme umístěni v srdci Evropy a máme čtyři sousední země a pět sousedních přenosových soustav. V Německu jsou dokonce dvě přenosové soustavy, se kterými jsme robustně propojeni. Díky tomuto propojení jsme mohli masivně exportovat elektřinu. Dlouho jsme byli druhým největším vývozcem elektřiny v Evropě po Francii. Nicméně nyní se očekává, že budeme pravděpodobně importovat elektřinu, protože ji budeme potřebovat. Toto robustní propojení je také výhodné z hlediska spolehlivosti a minimalizace rizik.

Tranzitní toky elektřiny, které typicky probíhají ze severu na jih, jsou časté. Například elektřina proudí z Německa do Německa, protože tam chybí dostatečné propojení nebo je málo kapacitní. Přebytečná elektřina na severu Německa proudí částečně vnitřním okruhem Německa, částečně přes naše území do Bavorska a částečně vnějším okruhem z Německa do Polska, z Polska k nám a od nás do Německa nebo Rakouska. Část elektřiny se také transportuje na Balkán, který je občas deficitní. Tento přenos je závislý na obchodních výměnách mezi jednotlivými zeměmi a je to mezi 15–20 TWh ročně. Celkový objem elektřiny přenášený přes přenosovou soustavu se pohybuje mezi 60 a 70 TWh ročně.

Co se týče ztrát, obecně, čím vyšší je napěťová hladina, tím nižší jsou ztráty. Celkově máme v celé síti zhruba 7 % ztrát, z toho na úrovni přenosové soustavy je to někde přes 1 %, přičemž na této úrovni ztráty poměrně výrazně kolísají, protože tam velkou roli hrají tranzitní toky. Z našich úkolů mimochodem vyplývá, že musíme odhadnout, jaké tam ty ztráty budou a tu elektřinu na trhu nakoupit. V Evropě je uplatněn model, že elektřina, kterou si zobchodují dva subjekty na trhu, ať už je to v Česku nebo mezi Českem a Slovenskem, se dodá zákazníkovi ve stejném objemu, který vstoupí do soustavy. My proto musíme dokoupit procento, které se cestou ztratí. To je mimochodem součástí přípravy provozu, o které jsem mluvil, tedy všech kroků, které tady dělají lidé, abychom prostě nakonec na denním trhu dokoupili co je třeba a co nejvíce se přiblížili realitě.

Hana

To je hodně analýz, si dovedu představit.

Pavel

Je a čím dál tím více. To je jedna z významných charakteristik té budoucí energetiky. Je to o datech. Za prvé, abych ta data měl a za druhé, abych s nimi uměl pracovat a prostě byl schopen z nich získat maximum znalostí, protože ta klasická energetika byla poměrně jednoduchá. Měl jsem tady pět velkých elektráren, ty měly plány výroby, ty měly uhlí na skládkách naplánované na rok dopředu, takže tam žádná nejistota nebyla, já jsem přesně věděl, jak budou vyrábět, oni to měli naplánované a takto to jelo, takže na to stačilo pár excelových tabulek, když to prostě zjednoduším, abychom byli schopní udělat přípravu provozu.

Přenesme se 20 let do budoucnosti, budeme tady mít, dá-li pánbůh, stále ještě dvě velké jaderné elektrárny, ale pak tady budeme mít obrovské porce zdrojů všeho typu od sluníčka, což bude asi to základní, nějaký vítr, biomasa, bioplynky, ty jsou ještě poměrně stabilní, velké porce akumulace různého typu od prostě baterií, vodíku, elektrolyzérů atd. Ale budou to malé instalace v držení tisíců subjektů, každý z nich bude mít nějakou představu a bude reagovat na trh nebo na své vlastní užitky.

To už nedám do Excelu a hlavně já nemůžu komunikovat se stovkou tisíc lidí a zpracovávat to, takže já se nemůžu spolehnout na to, že nebudu mít nějaké plány, které někdo bude dodržovat, to je prostě jiný svět, já budu mít odhady, budu mít historická data, jak se to chovalo a budu mít analýzy, které mi řeknou, s jakou pravděpodobností se to bude chovat takhle nebo jinak, ale na konci dne ten proces přípravy provozu bude jiný, místo abych dal dohromady pár excelových tabulek a informace, které mi pošlou ti provozovatelé, tak si musím odhadnout na základě dostupných informací, což je v podstatě jedině historie, měřená data a samozřejmě informace, jak to teklo v sítích, ale úkolem je stejně odhadnout tu situaci co nejlépe tak, abych tomu dispečerovi, který potom v reálu musí zajistit, že se to řídí úplně na těsno, připravil co nejkomfortnější situaci, abych se co nejlépe strefil, aby ten dispečer nebyl postaven před věci, které pak jako není schopen řešit s těmi nástroji, které má. Je to o datech a o zpracování, o kvalitě analýz a spolupráci všech těch subjektů.

Podoba nové energetiky

časová známka: 22:53

Petr

Vy už jste tak hezky přešel do té kapitoly, ke které už chceme dospět a to je právě ta podoba nějaké nové, budoucí energetiky a co to vlastně znamená pro vás, jako pro správce sítě? O tom jste právě mluvil a klidně, jestli dokážete o tom i pohovořit třeba na základě různých scénářů té budoucnosti, protože to může být asi jiné, když se nám podaří postavit nové jaderné bloky, může to být asi jiné, když budeme mít více slunce, může to být jiné, když budeme mít více větru, takže jestli dokážete pojmenovat třeba ty rozdíly na základě různých scénářů, které vlastně zatím úplně nevíme, jak to dopadne.

Pavel

Budeme mít prostě řádově více slunce. U větru je to otázka. Potenciál na našem území, je také 10–20krát větší, ale já jsem spíše skeptický, protože dosažení tohoto potenciálu nebude jednoduché, pokud se zásadně nezmění vnímání společnosti. Spíše bych sázel na využívání slunce a akumulaci energie různých typů. To ovšem vyžaduje předvídání, rezervní výkony a mezinárodní spolupráci. Tím bychom mohli dosáhnout efektivnějšího využívání energie s menšími rezervami. Nicméně, jak se budou rozvíjet nestabilní zdroje energie, nemusí to znamenat pouze nárůst rezerv, které potřebujeme. Část problému můžeme vyřešit efektivnější spoluprací se sousedy. Pokud bychom měli jadernou energii, měli bychom pevný bod ve vesmíru, protože bychom měli nějakou základnu. Pokud bychom však neměli jadernou energii, pravděpodobně bychom museli více dovážet ze zahraničí, což by znamenalo větší zranitelnost.

Nejde jen o kapacity sítí, ty máme dobré, jsme mezi nejlepšími státy Evropy. Hlavní problém je ta sousední soustava. Nejde jen o to, že my jsme připraveni přijímat energii, ale sousední soustava musí být schopna ji dodat a to nemáme pod kontrolou. Existují evropské plány na desetiletý rozvoj, ale nemáme možnost donutit sousedy, aby si postavili svou část soustavy, abychom mohli navýšit kapacitu pro import. Je to tedy běh na dlouhou trať. Obecně platí, že dovozní soustavy se s nějakým potenciálním rozpadem evropské sítě vypořádávají hůře než vývozní. Pro obě je to problém, ale přebytek se snáze řeší než nedostatek. A samozřejmě záleží na míře závislosti na dovozu.

Petr

Jak aktivní roli vlastně hraje ČEPS při ovlivňování podoby nové energetiky?

Pavel

Řada věcí se diskutuje na evropské úrovni mezi všemi platformami. My, jako ČEPS, se snažíme brát v úvahu dlouhodobé zájmy České republiky dané našimi podmínkami. Posledních 20 let byl náš zájem exportovat elektřinu, ať si o tom myslíme cokoli, ale politický diskurz byl takový. Přinášelo nám to peníze a zisky, tak proč bychom to neměli dělat? Pomiňme teď, že to bylo ze špinavého uhlí apod. Politické rozhodnutí prostě bylo takovéhle. Teď se snažíme dívat víc dopředu a přizpůsobovat se.

Chceme být schopni importovat elektřinu, když to budeme potřebovat. Připravujeme se na to, aby evropská integrace byla otevřená pro všechny a nepředstavovala žádné bariéry. Dříve jsme to potřebovali, abychom mohli dodávat elektřinu našim sousedům. Nyní to budeme potřebovat, abychom od nich mohli dostávat elektřinu, což je mimochodem odpověď na návrhy, že bychom se měli odpojit od evropské burzy a Evropy jako takové. To by bylo sebevražedné a vrátilo by se to jako bumerang. To není v našem zájmu. Možná bychom tím vyřešili krátkodobé problémy, ale dlouhodobě by nám to ublížilo.

My nemůžeme ovlivnit politická rozhodnutí, ale technicky se snažíme připravit na různé scénáře. Například potřebujeme kapacitní mechanismy, které zajistí dostatek záložních nebo špičkových zdrojů elektřiny. Musíme na to myslet včas, protože stavba těchto zdrojů trvá několik let. Investoři jsou zvyklí na to, že se staví jen to, co je dotováno, takže projekty jsou připravené, ale nezačali je realizovat. A čas se krátí. Takže to je jedna message, kterou máme.

Druhá je ta, že technicky říkáme, že pokud chceme mít velké množství obnovitelných zdrojů, jako je fotovoltaika, potřebujeme také dostatečnou flexibilitu v podobě akumulace, řízení spotřeby nebo záložních plynových zdrojů. Politická rozhodnutí jsou na vládě, a my se snažíme předkládat technické informace a doporučení.

Hana

Jsou nějaké další přínosy modernizace energetiky, nebo tedy těch změn, o kterých se bavíme, kromě samotné dekarbonizace?

Pavel

Obecně řečeno, jde prostě o dekarbonizaci. Pokud s sebou přinese snížení závislosti na dovozu z oblastí mimo EU, je to dobře a bude se to dobře projevovat. Samozřejmě to znamená větší bezpečnost i pro nás, což je samozřejmě vedlejší efekt všech těch integračních procesů, o kterých jsem mluvil a které jsou nyní urychlovány dekarbonizací, protože je to nezbytné. Ta užší spolupráce je potřebná a samozřejmě obecně posiluje spolupráci a vzájemné synergie a jejich využití. Lze říct, že to je pozitivní moment pro stabilitu a provoz této sítě.

Petr

Já bych se chtěl zeptat ještě na ty peníze, tedy konkrétně, jestli byste mohl říct, kolik vlastně stojí údržba roční sítě a v souvislosti s dekarbonizací a transformací, o které se bavíme, jaké jsou potřebné investice a zhruba jaký rozsah mají a kdo to zaplatí. A také jestli jsou tyto finanční objemy dosažitelné, nebo je to spíše nadmíru náročné.

Pavel

Z pohledu přenosové soustavy ty investice samozřejmě máme, protože nelze úplně oddělit údržbu, obnovu a rozvoj. Většinou při obnově současně měníme parametry, navyšujeme a modernizujeme monitorovací systémy atd. Všechno se vyvíjí, takže celkově investice jsou někde mezi 7 a 10 miliardami ročně, včetně nákupu pozemků a věcných břemen. Je tam jedno úplně nové vedení, potom je tam většinou posilování vedení, tzn. zdvojení, že zvyšujeme kapacitu vedení, že prostě ve stejný trase místo jednoho vedení tam vedou dvě vedení. To znamená, že se zvyšuje kapacita.

Je tam také modernizace rozvoden na vyšší přenosovou schopnost a samozřejmě posílení transformace, tzn. kapacity mezi přenosovou a distribuční soustavou. To znamená, že se zvyšuje nárok na tu kapacitu připojení, která je mezi distribučkou a přenosovkou, takže musíme zvyšovat počty transformátorů a prostě tu kapacitu, kterou jsme schopni zajistit buďto směrem dolů, anebo naopak směrem nahoru. To je rozvoj a modernizace rozvodů, zdvojování vedení, aby byli schopni zajistit přenosy, včetně těch dálkových. Nemůžeme oddělit tu tranzitní roli naší sítě od té role domácí, protože po stejném vedení teče elektřina ze severních Čech na Moravu, ale teče tam i část toho toku, který přes Německo teče třeba na Slovensko nebo do Rakouska.

Hana

Můžu se zeptat, těch 7–9 miliard se týká pouze přenosové soustavy? A distribuční soustavy mají vlastní rozpočet?

Pavel

Před třemi lety, když jsem odcházel, měla ČEZ distribuce investiční rozpočet okolo 14 miliard. A to zahrnuje 2/3 území ČR. Distribuce vyžaduje v současnosti mnohem větší finanční prostředky, protože v decentralizaci je tím úzkým hrdlem. Je třeba posilovat a zkruhovat vedení a samozřejmě modernizovat prvky, jako jsou dálkově ovládané trafostanice, které umožňují lokální optimalizaci. Všechny tyto investice budou stát peníze. Přenosová soustava samozřejmě vyžaduje také investice, ale to není v současnosti hlavní oblast, kde je potřeba investovat.

Petr

Když se ještě vrátím k tomu propojení evropské sítě, jaké jsou v současnosti hlavní překážky, které tomu brání a případně jak je odstranit?

Pavel

Povolovací procesy. Za prvé, v evropském kontextu je to velký problém, protože tempo, kterým chceme transformovat energetiku, je rychlejší, výrazně rychlejší než standardní tempo, kterým se povoluje. Bez sítí to nejde, tzn. úzkým hrdlem budou povolovací procesy, na které můžeme narazit, samozřejmě, jak jsem říkal, v přenosových sítích musí být vždycky dostatek rezervních kapacit, takže do určité míry jen spotřebováváme rezervy a zvyšujeme si pravděpodobnost, že dojde k nějakým problémům, ale stále jsme schopni pokračovat. Avšak v určitém okamžiku se to zastaví, stejně jako u distribučních sítí, které měly nějakou volnou kapacitu, takže byly schopny akceptovat žádosti, ale potom se najednou dostaly na svou mez a to jsou ty mapy, které dneska začínají zveřejňovat, že mají všechno, já nevím, červené nebo modré nebo jaké, a problém je ten, že prostě dlouho nic, čerpáme rezervy, potom najednou narazíme, ještě jsme schopni nějaký kus přežít, protože lidé si to přerozdělují tam, kde to jde, ale potom se to najednou zastaví, protože někde to prostě nepostavíme z různých důvodů, prostě v Národním parku nebudeme nic stavět, atd. a ve zbytku už je to vyčerpáno, ale obnovit to bude trvat pět let, šest let, než to budeme schopni dostavět, a to je problém povolovacích procesů, to je první problém, pak to musí někdo namontovat.

Dneska se začíná řešit nedostatek montérů. To je úzké hrdlo a bude úzkým hrdlem pro celou energetiku následujících 10 let. Lidi. Protože na konci dne, spoustu věcí je možné automatizovat, ale nakonec tu fotovoltaiku musí někdo namontovat, někdo ji musí zapojit a někdo ji musí zprovoznit, můžeme udělat prefabrikovaný rozvaděč, propojit to tam, ale stejně ho musíme přivézt na místo a napojit ho na zařízení a tam to končí a výstavba sítí, taky těch stavebních firem je konečné množství, ti lidé potřebují projektanty, kteří vědí, jak projektovat elektriku, ti se nenarodí, nebo se narodí a potom půjdou do školy a potom tohle, ale to jsme v jiném časovém režimu, takže tam je problém, nicméně to je problém, který musíme řešit v rámci školství a různých motivací, ale to, co můžeme vyřešit, jsou povolovací procesy.

Petr

Mockrát vám děkujeme za váš čas a za rozhovor.