41: Radim Tolasz: Jak vznikají zprávy IPCC

Tento přepis byl pro lepší čitelnost gramaticky a stylisticky upraven. V případě, že potřebujete doslovné citace, ověřte si je přímo v nahrávce.

Hana

Vážení a milí posluchači, vítejte u další epizody podcastu 2050. Tentokrát vám přinášíme rozhovor s klimatologem Radimem Tolaszem, který je českým zástupcem při mezivládním panelu pro klimatickou změnu tzv. IPCC. Tento rozhovor jsme natočili, protože nedávno vyšla tzv. Synthesis Report Šesté hodnotící zprávy IPCC, která obsahuje nejnovější informace o tom, co věda zjistila o změně klimatu.

Hodnotící zprávy IPCC vycházejí zhruba jednou za osm let a zaměřují se na tři oblasti: fyzikální základy, dopady a adaptace a mitigaci. Následně pak vychází právě už zmiňovaná Synthesis Report, která shrnuje všechny tyto tři části dohromady. V rozhovoru se dozvíte, jak takováto zpráva vzniká, čím se liší od těch předcházejících, a také to, jak celý panel IPCC funguje. Teď už ale předávám slovo do studia a přeji příjemný poslech.

Radim

Já jsem klimatolog Radim Tolasz. Pracuji na Českém hydrometeorologickém ústavu a několik let zastupuji Českou republiku v mezivládním panelu pro změnu klimatu IPCC.

Co je to IPCC a kdo je členem

časová známka: 01:25

Petr

Tak já vás vítám v našem podcastu a děkuji moc, že jste přijal pozvání. Mohl byste na úvod zodpovědět, co to vlastně je IPCC, kdo je jeho členem a jak celý panel funguje?

Radim

Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC, zkráceně) je, jak už ze samotného názvu vyplývá, mezivládní organizace. To znamená, že státy, v našem případě Česká republika, se před lety rozhodly, že chtějí být členy IPCC a jmenují do panelu vždy jednoho zástupce, kterému se říká focal point pro danou republiku nebo pro daný stát. Já sám zasedám v panelu IPCC nějaký rok. IPCC má dneska 195 členů a těch 195 států tam jmenovalo každý svého zástupce. To není nějaké homogenní těleso, protože ti zástupci nejsou všichni klimatologové, přestože si troufnu odhadnout, že lidé, kteří se klimatologií z nějaké části zabývají, v tom panelu převládají. Jednotlivé státy tam ale mohou najmenovat kohokoliv, proto tam jsou například zástupci vlád, různých ministerstev z některých zemí, jak říkám, z mnoha zemí, tam jsou zástupci meteorologických služeb, jako já z Českého hydrometeorologického ústavu, ale jsou tam také zástupci z akademií věd nebo z univerzit. Dohromady těch 195 zástupců jednotlivých členských států tvoří panel IPCC.

Jak IPCC pracuje a jak vybírá autory zpráv

časová známka: 03:05

Petr

A jak vlastně ten panel pracuje?

Radim

Jde v zásadě o to, že v nějaké době se panel rozhodne nebo mu někdo zadá, že by bylo dobré začít připravovat další zprávu a v ten okamžik panel si stanoví nebo si mezi sebou prodiskutujeme my jako zástupci, co by v té zprávě mělo být, což v dnešním pohledu znamená, že si vlastně řekneme, jestli ta zpráva bude podobná jako ty předchozí, nebo se bude v něčem lišit, jestli bychom byli rádi, aby ta zpráva kladla důraz na něco více, popřípadě na něco méně. Takže si stanovíme takový jakoby návrh obsahu a v tom okamžiku, když si to schválíme, začneme vybírat autory, protože tu zprávu nepíšeme my jako zástupci jednotlivých států. My jsme tam v podstatě jako úředníci. Otevřeme soutěž, vyhlásíme, že budeme připravovat takovou a takovou zprávu a v podstatě kdokoliv po světě se může přihlásit a říct, že chce tuhle zprávu psát a být mezi autory. Součástí takovéto přihlášky je samozřejmě stručný životopis a publikační aktivita dotyčného, aby panel si byl schopen vybrat z těch zájemců takové lidi, kteří opravdu tomu oboru rozumí, abychom mezi autory nezařadili někoho, kdo se třeba zabývá úplně něčím jiným. To by asi nebylo úplně dobře.

Je tady docela velký přetlak. To znamená, že těch přihlášek bývá zhruba tisícovka a těch samotných autorů do různých pozic, review autoři a ti, co to píšou, je potom zhruba 200, to znamená, je to tak zhruba jedna ku pěti. Členství v IPCC, řekl bych, že není v ničem úplně výhodné, nepřináší to žádné pozice ani ekonomické efekty. V zásadě jde o to, že stát, který je členem a aktivním členem, má v okamžiku účasti na jednání IPCC k dispozici veškeré informace, které tím panelem probíhají, což si myslím, že v dnešní době je docela důležité.

Jak vznikají zprávy IPCC

časová známka: 05:28

Petr

Mohli bychom se podívat podrobněji na to, jak vlastně ty zprávy vznikají? A proč se na to ptám… Jednak mě to zajímá, samozřejmě, to je úplně ten nejjednodušší důvod. Ale ten trochu složitější důvod je ten, že stále si myslím, že v české společnosti panuje hluboké nepochopení toho, jak věda funguje. Je to často vykládáno jako názor někoho, kdo si myslí, že se planeta otepluje, a pokud má někdo jiný názor, je to stejně relevantní. Snažíme se tedy dělat osvětu a domnívám se, že se situace pomalu mění. Nicméně na IPCC se objevila nějaká kritika a někdy se objevily mediální aféry. Proto bych rád vysvětlil, jak taková zpráva vzniká, z čeho se skládá a jaké jsou její stavební kameny. Chci tedy lidem vysvětlit, jak je tato zpráva robustní. Je to proces, který je mnohem složitější než pouhé sepsání zprávy někým, kdo si myslí, že se planeta otepluje. Tím pádem chci přidat kredibilitu této zprávě a vysvětlit, jak celý proces funguje.

Radim

Možná bych na začátku řekl, že panel jako takový nedělá žádnou vědu, panel pouze vybere ten autorský tým, který se snaží, aby byl opravdu odborně zdatný a byl v souladu s tématem toho reportu. Bývá to minimálně 100 lidí, až 200 lidí, včetně nějakých reviewerů. Ti autoři si rozdělí jednotlivá témata, která by měla být v té zprávě a vezmou v úvahu nejnovější výstupy klimatické vědy, které jsou v posledních několika letech k dispozici, především recenzované články v impaktovaných časopisech. Snaží se připravit text na základě těchto článků. To znamená, že vezmou ty články, zjistí si, co bylo nejvíce citováno, co je nejvíce validní, co je důležité, co je důležitější a co je méně důležité a napíší první text té zprávy, který mívá často stovky, až jednotky tisíc stránek. Je to rozsáhlá práce, která není úplně jednoduchá a tomu autorskému kolektivu to zpravidla zabere jeden rok.

A teď nastává druhá fáze, na kterou se často zapomíná, a to je posuzování toho, co autoři napsali. To znamená, že se uloží jejich zpráva, včetně příloh a obrázků, na web a otevře se tzv. review té zprávy. Kdokoliv se může přihlásit a zprávu posoudit, ale součástí toho přihlášení je základní životopis a nejméně pět nejvýznamnějších prací, které ten dotyčný publikoval. Tím autoři zajišťují, že mezi recenzenty není někdo, kdo tomu vůbec nerozumí, což by samozřejmě nebylo dobře.

Petr

To zní, že vlastně klíčovou součástí tvorby takové zprávy je výběr těch správných lidí. Vznikají při tom nějaké konflikty v rámci panelu?

Radim

Spory potom nastávají při té druhé fázi, kdy se klade důraz na to, aby to bylo například dobře geograficky rozmístěné. Před tím šestým hodnotícím cyklem, před tou zprávou, která teď byla uzavřena, si pamatuju, že například zrovna některé země ze střední Evropy protestovaly proti výběru autorů, protože se tam nedostal téměř nikdo ze střední Evropy. Byli tam hlavně zástupci západní Evropy, Německa, Francie a severní Evropy, což nebylo dobře. Ale na druhou stranu, Evropa je jeden celek a kdybychom každý kontinent ještě chtěli rozdělit na východní část, západní část a severní část, tak by se to příliš zkomplikovalo.

Petr

My jsme byli u toho, jak ty zprávy vznikají, takže řekněme, že vznikne nějaký první návrh, který se připomínkuje a pak se znovu aktualizuje, zapracovávají se do něj všechny změny, protože ve výsledku pak máme ty zprávy jako Working Group 1, 2, 3…

Hana

Working Groups 1, 2, 3, které Petr zmiňuje, jsou právě ty tři předcházející zprávy před Synthesis Report, a to jsou ty, které se zaměřují na fyzikální základy, adaptaci a dopady a mitigaci.

Petr

Kromě Working Group 123 jsou zde také Summary for Policy Makers a různé extrakty z nich, takže tak to pak vypadá?

Radim

To, co jsem popsal, se týká každé jednotlivé zprávy. Ta review se ještě jednou otočí, to znamená, že autoři zapracují nebo nezapracují na připomínkách, kterých se desítky tisíc vždycky týkají daného textu. To jim taky zabere nějaký měsíc. Poté vyprodukují druhou verzi a znovu se ta review zopakuje. Poté přijde tzv. závěrečné review, které už není jenom expertní. To znamená, že už to není otevřeno jenom těm expertům, kteří se v daném oboru aspoň trošku vyznají, ale je to otevřeno i vládám. Říká se tomu governmental review. To znamená, že jednotlivé státy mohou říct, že mají zájem, aby se na tu zprávu někdo z ministerstva dopravy nebo z ministerstva průmyslu podíval a měl k ní připomínky, což se běžně děje. Je to úplně normální, takhle se to děje všude na světě.

Součástí toho governmental review je i první verze té Summary for Policy Makers, což už není ta vědecká zpráva, ale je to takový výtah. Výpis té velké zprávy na desítky stránek, bývá to zpravidla v té první verzi 30 stránek, kde se autoři snaží shrnout ty tisícovky stránek do nějakých headlinů a několika málo obrázků a tabulek, aby si alespoň někdo mohl vzít tuto stručnou verzi té zprávy a podívat se, co vlastně v té zprávě najde, když si vezme tu velkou zprávu. To Summary for Policy Makers, to už není věda, ono je to věda, to samozřejmě udělat, ale řekl bych, že je to jazyková věda, to znamená, udělat ze 3000 stránek 30 stránek není úplně jednoduché a v okamžiku, kdy toto poslední, třetí kolo review projde, připomínky se zapracují, nezapracují, posoudí, to je zase věcí autorů, tak ti autoři přijdou na ten panel, to znamená před ty zástupce jednotlivých států, před těch teoreticky 195 zemí, zpravidla se těch zemí účastní těchto jednání zhruba stovka až 120, a to Summary for Policy, Makers – tady ten třicetistránkový text se na tom jednání toho panelu posuzuje, to znamená, že my jako delegáti si řekneme, jestli ten odstavec vyhovuje, nevyhovuje, měli bychom se podívat, jestli ten odstavec odpovídá tomu, co je v tom dlouhém reportu, to znamená, jestli se tam nedostala nějaká chyba, nebo jestli třeba někdo z autorů neměl zájem tam dát něco, co se mu nedostalo do té autorské vědecké zprávy, tak to aspoň dal sem. To už je potom na nás, abychom to my jako, řekněme, úředníci posoudili, jestli je to v pořádku.

Petr

Celý ten hodnotící cyklus začíná vlastně zadáním, jako jakým způsobem ta zpráva výsledná má vypadat, co to vlastně znamená? Znamená to, že ta struktura nemusí být vždycky stejná, že by to bylo prostě adaptace, mitigace, finance, dopady – tyhlety jako headliny, které třeba tam vidíme dneska, nebo jakým způsobem se to zadání vlastně formuje, co může být tím zadáním nebo historicky bylo?

Radim

My jsme vlastně neřekli, že ta hodnotící zpráva, kdy vždycky říkáme, že teď máme Šestou hodnotící zprávu, má v zásadě čtyři části, které se připravují zvlášť a každá tato část podléhá revizi a schvalování tak, jak jsem to tady teď popsal. Ty části jsou: První se věnuje fyzikálním základům změny klimatu, druhá se věnuje hlavně adaptacím a dopadům, třetí se věnuje mitigacím, neboli snižování negativního vlivu člověka na klima. A potom z toho je ještě udělaná tzv. Synthesis Report, která se nedávno schvalovala, a tím se vlastně ten cyklus uzavře.

To, že panel na začátku řekne, co by v těch jednotlivých částech mělo být, znamená, že my jako úředníci v tom panelu navrhneme obsah té zprávy, názvy kapitol, které by tam měly být, ale už neřešíme to, co by mělo být obsahem těch kapitol, protože to už je ta vědecká práce. V okamžiku, kdy autoři při té práci si řeknou, že tyto dvě části, které nám panel navrhl, sloučíme do jedné, protože to je logické a má to odraz v té vědě, tak panel s tím nemá problém. Naopak, když nám řeknou, že tady na toto ještě vědecká komunita nevyprodukovala dostatek dat a informací, nemůžeme to do toho dát, protože to je věc těch vědců, aby posoudili, jestli to v té zprávě, pod kterou se oni jako vědci podepíší, bude nebo nebude. Ten návrh panelu, co by v té zprávě mělo být, autoři berou jako nějaké vodítko, jak by to mělo vypadat, ale není to dogma, že by to opravdu museli vymyslet i za cenu, že to třeba nemá oporu v datech. To samozřejmě nemůže nastat.

Petr

Lišilo se nějak zadání téhle šesté zprávy třeba od těch předchozích?

Radim

Pokud se podíváte do těch zpráv – teď nemám na mysli ty Summary for Policy Makers, ale do těch reportů jako takových – tak by vás mělo uhodit do očí, že ta šestá hodnotící zpráva je více komplexní. To znamená, že už není sektorová a zaměřená na jednotlivé části bez nějakých provázaností. Panel a autorský tým také kladli důraz na to, aby se v té zprávě objevovaly souvislosti mezi energetikou, stavebnictvím a změnou klimatu. Nechtěli jsme, aby to bylo jen o energetice nebo jen o stavebnictví ve vedlejší kapitole. Chtěli jsme tam ty provázanosti, aby tam byly sociální dopady a aby nevyplývalo z té zprávy, že všude se musí udělat nějaké jednoduché nebo složité opatření bez ohledu na to, jestli tam pro to jsou regionální podmínky. Panel také teď začal více přihlížet k tomu, že ne všude lze udělat všechno a že někde nejsou podmínky pro některá opatření a jinde jsou ty podmínky lepší. Takže to jsou záležitosti, které se mezi tím pátým a šestým hodnotícím cyklem docela hodně zdůrazňovaly a objevily se v té zprávě.

Kritika IPCC je často neopodstatněná, přestože se drobné chyby stávají

časová známka: 16:49

Petr

Když se podívám na panel IPCC nebo na celou organizaci a proces, tak občas zazní nějaká kritika. Stále se setkávám s tím, že lidé některé zprávy z médií často zneužívají, aby tvrdili, že IPCC není důvěryhodné. Chtěl bych se vás zeptat, zda nějaká kritika, kterou jste slyšel, je relevantní, a případně, zda máte nějaké nápady na zlepšení fungování procesu, které by mohly pomoci k posílení důvěryhodnosti zpráv.

Radim

Vždycky se všechno dá dělat lépe a zlepšit, to jako si nebudeme zastírat. A je to také záležitost práce, kterou dělá panel. Musím však říct, že kritiky, které jsou velmi medializované, jsou většinou založené na neznalosti, to znamená, že 99 % té kritiky vyplývá z neznalosti. Buď je to kritika, která vůbec neví, jak panel funguje – například jsou to takové věci, že jsme si odhlasovali vědu a podobně – ale na panelu se o těchto věcech nikdy nehlasuje, a to ani o těch Summary for Policy Makers. Nebo je to kritika, která vychází z neznalosti základní klimatologie. Toto je nejčastější kritika: „Ale klima se tady vždycky měnilo. Tak proč z toho děláte teď humbuk?!“ A dotyčný není schopen akceptovat nebo rozumově zvládnout ten rozdíl mezi tím, jak se klima měnilo před miliony let a jak se mění za poslední desítky let. To není úplně identická změna klimatu. Toto jsou dvě nejčastější pozice, na které kritika zaznívá často.

Pravdou je, že v těch tisícovkách stránek se mohou objevit chyby. To nebudeme zastírat, že přestože projde tolikrát nějakými revizemi, tak se tam mohou objevit chyby. Nejčastěji mediálně zmiňovaná chyba byla ve čtvrté zprávě, kdy se uvádělo, že ledovce v Himálaji zmizí do roku 2030. Tato chyba se tam dostala z nějaké indické zprávy vlády, kde místo roku 2300 bylo napsáno 2030. Panel to převzal nebo autoři to převzali a objevilo se to ve zprávě. To se může stát, nemělo by se to stávat, ale bohužel se to stává. Taková kritika je samozřejmě opodstatněná, a i když se člověk nad tím zamyslí, nad těmi čísly a na první pohled vidí, že to je nesmysl, tak ta kritika je potom uchopena lidmi, kteří chtějí zachovat status quo a říkají: „Ale vy tam píšete nesmysly. 2030 je za humny a v Himalájích pořád ledovce jsou.“

Výstupy aktuální Šesté hodnotící zprávy

časová známka: 20:03

Petr

Co vlastně z té zprávy teď kouká? Co jsou ty hlavní věci, které bychom možná chtěli říct v podcastu, aby si je poslechli lidé, kteří pravděpodobně nebudou číst ani Summary for Policy Makers, protože se k tomu zkrátka nedostanou, ale co bychom chtěli, aby to znělo v veřejném prostoru?

Radim

Tak já zůstanu u toho, co bylo v Summary for Policy Makers. Mě tam osobně zaujal jeden obrázek, nejsem schopen říct číslo toho obrázku, ale ukazuje, jak jsou jednotlivé generace lidí, kteří nyní žijí, ovlivněny klimatem. Tam je takový pěkný obrázek s tzv. klimatologickými stripes, což znamená, jak se postupně od roku 1900 zvyšuje globální teplota. Od nějakých modrých odstínů postupně jde přes ty oranžové a červené až po tmavě červené a skoro hnědé odstíny v roce 2100. Pod tím je ukázána délka lidského života, jaké klima zažívají a zažívali lidé narození v padesátých nebo osmdesátých letech minulého století, asi sedmdesátiletá generace. To, kam směřují lidé narození v těchto letech, tedy dneska, když se narodí někdo ve dvacátých letech tohoto století, se dá předpokládat, že zažije nebo se v jeho životě přiblíží k roku 2100.

Teď na tom obrázku vidíte, že s velkou pravděpodobností to mohou zažít děti, které se teď narodí. Najednou je to hrozně blízko a uvědomíte si, že změna klimatu ovlivňuje náš život. Na tom obrázku je vidět, že to ovlivnění bude pořád horší a horší a rok 2100 by mohl být opravdu špatný, pokud lidé nezačnou něco dělat. Je to správný výstup té šesté hodnotící zprávy a když se nad tímto obrázkem zamyslí každý jednotlivec, může to být dobrý impuls k akci. Mě to překvapilo, i když se pohybuji kolem toho 20 let, a uvědomil jsem si věci, které by mi měly být jasné už před 10 lety. Teď po té zprávě si myslím, že už to není tak vzdálený horizont. To je podle mě nejuchopitelnější výstup této šesté hodnotící zprávy.

Petr

Jsou v té nové šesté zprávě nějaké nové informace přímo z oblasti klimatické vědy, tedy z těch fyzikálních základů změny klimatu?

Radim

Potvrdilo se, že teplota na Zemi neustále roste a v okamžiku, kdy se v rámci té klimatické vědy a v rámci modelování klimatu hledají příčiny toho růstu, tak věda klimatická si je dneska už téměř jistá – téměř stoprocentně jistá– použiji to číslo, že příčinou aktuálního růstu teploty jsou za prvé emise skleníkových plynů a za druhé to, jakým způsobem tyto plyny mohou na sebe vázat klimatický systém, to znamená zelená hmota, půda a oceány. To jsou dvě věci, které jdou k sobě ruku v ruce, nebo jsou to spojené nádoby a obě je třeba mít na paměti, když se bavíme o tom, že bychom s tím měli něco dělat. Když se zamyslíme nad tím, že od roku 1990, který byl hodnotícím rokem pro Kjótský protokol, až do roku 2019, což je poslední rok, který byl vzat v úvahu v té šesté hodnotící zprávě (za toto dvacetiletí), antropogenní emise skleníkových plynů narostly o 50 %. Svět se opravdu věnuje tomu, že analyzuje klimatickou změnu, zjišťuje příčiny, navrhuje opatření a snaží se něco dělat. Dostali jsme se před, přes Kjótský protokol až k Pařížské dohodě, ale za toto období tyto emise narostly a nadále rostou – což je špatná zpráva, kterou si můžeme přečíst v té zprávě IPCC. Dobrá zpráva je, že rychlost růstu těchto emisí se zpomalila v posledním desetiletí, to znamená, že už není tak vysoká jako na začátku tohoto tisíciletí, ale stále se jedná o vzestup a to rychlý.

Petr

To jsou nějaké informace o té části člověka, o antropogenních emisích. Zároveň to ale znamená, že ty základní klimatologické poznatky o tom, jak klimatický systém funguje, se v zásadě nemění.

Radim

Tam jsou stovky, tisíce, desetitisíce citací z publikací renomovaných vědců a článků, které mají stovky a tisíce citací v jiných článcích. V případě, že je v nějaké publikaci nalezena chyba, okamžitě se to potom medializuje a článek se stáhne. To znamená, že věda, která stojí za těmito zprávami, je dnes hodně propracovaná. Je těžké najít něco, co by úplně zvrátilo to, co si IPCC myslí a co předkládá veřejnosti.

Petr

Je ještě něco takového, co by bylo zajímavé zmínit?

Radim

Pokud se podíváme do těch zpráv z hlediska toho, co se nejvíc zdůrazňuje, když se bavíme o změně klimatu, a to je teplota, tak i v Pařížské dohodě jsou zmiňovány ty tzv. teplotní hranice 1,5 a 2 °C. A ve veřejnosti se začalo myslet, nebo převládá dojem, že v okamžiku, kdy klimatický systém překročí některou z těch hranic, tak to bude naprostá katastrofa a klimatický systém se zhroutí. To tak není, a z těch zpráv IPCC to jde docela dobře číst, že to tak není. Problém je v tom, že každá další desetina růstu nad ten jeden stupeň, na kterém jsme dneska, znamená, že problémy související se změnou klimatu budou horší, jejich reakce na tyto změny budou dražší a bude složitější se s nimi vypořádat.

Samozřejmě jsou oblasti na světě, kde se s tím vypořádají lépe, to je ten tzv. bohatý sever. Například u nás, když nás zasáhne nějaká velká povodeň, tak nám to způsobí velké problémy, ale poradíme si s tím. Ale jsou oblasti na světě, chudá Afrika nebo chudá část Afriky, chudá část Jižní Ameriky, chudá část Asie, kde jakékoliv extrémy mají podstatně větší a horší dopady, než kdyby to bylo v oblasti, která je bohatá. A měli bychom si uvědomit, že když tlačíme na to, že musíme snižovat emise skleníkových plynů, tak v těchto chudých oblastech nesnížíme žádné emise skleníkových plynů. Ti lidé nemají nulové emise, ale mají tak zanedbatelné emise, že tomu klimatu je to v zásadě jedno. Říkat, že emise nebudeme snižovat, protože podíl České republiky nebo podíl Evropy je jenom nějakých 8-9 procent, je také nesmysl. Máme nějakou historickou zodpovědnost za naše emise, které jsme vyprodukovali za posledních několik desetiletí.

A jak jsem říkal, změna klimatu je o setrvačnosti a o tom, že máme nějaký uhlíkový rozpočet, což je nějaká suma těch uhlíkových emisí, které jsme za ta desetiletí, staletí do té atmosféry přidali, a na základě toho se vlastně chová ta atmosféra tak, jak se chová. To je všechno hrozně komplikované z hlediska nějakých sociálních dopadů, možností diplomatického vyjednávání a možností pomoci si navzájem je to velmi složité. Ale v zásadě tam, kde můžeme snižovat emise, bychom je měli snižovat. A teď nemám na mysli jenom nás jako Českou republiku, ale také Spojené státy, Čínu a Indii. Tyto země už nespadají mezi ten chudý svět, který by nemusel a neměl snižovat emise, ale spíše patří k tomu bohatému světu, který se minimálně na snižování emisí připravuje.

Klimatické úsilí České republiky

časová známka: 29:05

Petr

Podle vás, jak funguje Česká republika v kontextu celého světového klimatického úsilí?

Radim

Za těch 20 let jsem viděl spoustu ministrů životního prostředí. Někteří tlačili opravdu na to, abychom přijali nějaké adaptační strategie, někteří to brali jen jako nutné zlo, které vyplývá z toho, že jsme součástí Evropské unie a že se to musí, a potom je to na tom vidět. A když se zamyslíte nad tím, že my vlastně máme ty strategické dokumenty docela dobře propracované, jsou vystavené na webu, všichni si je mohou přečíst a všichni by se jimi měli řídit, tak ten druhý krok v České republice moc nefunguje, to znamená, víme, co bychom měli dělat, máme to sepsané, víme, jak by to mělo vypadat, ale když potom dojde na nějaké konkrétní věci a hodnocení, tak zjistíte, že přestože to v těch materiálech je dlouhodobě napsáno, tak Česká republika k tomu ani náhodou nesměřuje.

Jediný příklad, který mohu uvést, je ten, že v těch strategických dokumentech je uvedeno například to, že bychom měli dbát na diverzifikaci energetických zdrojů. To tam bylo už před 10 lety napsáno. A když se zamyslíte nad tím, že po vypuknutí války na Ukrajině a po ruské agresi se u nás začalo říkat, že máme 90 nebo možná 95 % plynu od jednoho dodavatele, to znamená z Ruska, tak si člověk řekne, k čemu to potom je, ty strategické dokumenty, které vláda přijme, vezme je na vědomí, řekne, že se jimi máme řídit, ale pak se jimi vůbec neřídí, protože ekonomika převládne, a to je problém, který v České republice vnímám určitě výrazněji než jinde ve světě. Řekl bych, že jinde ve světě takové markantní problémy v tom, jak bychom si měli dodržovat vlastní opatření, nenajdeme.

Petr

Takže to není ani o absenci opatření, ale spíš o tom, jak je následujeme, když si je už připíšeme.

Radim

Řekl bych, že to je přesně tak. A v okamžiku, kdy začneme počítat okamžité ekonomické efekty, tak veškerá klimatická opatření nebo opatření související se změnou klimatu nám začnou vycházet hrozně draho. A já chápu, že v ten okamžik se začne zvažovat, jestli do toho ty finance dáme nebo nedáme, ale v okamžiku, kdy započítáme 20 nebo 30 let dopředu, co nás bude stát adaptace, co nás bude stát příprava různých opatření a započítáme to do těch mitigačních plusů a minusů, tak najednou zjistíme, že je určitě levnější do toho investovat teď než odstraňovat škody za 10 let.