116: Renovace veřejných budov v praxi

Přepis byl vytvořen automaticky s pomocí AI a pro lepší čitelnost gramaticky a stylisticky upraven. V případě, že potřebujete doslovné citace, ověřte si je přímo v nahrávce.

Petr

Tak jo, jdeme na to. Vážení a milí posluchači a posluchačky podcastu 2050, vítejte u další epizody. Mám tu dneska dva hosty, které bych chtěl přivítat, a možná ještě předtím, než se budeme bavit o tom, o čem se budeme bavit, vás rovnou přivítám. Je to Karolína Smutková a Tomáš Stav. Vítejte.

Karolína

Děkujeme, ahoj.

Petr

Přišli jste z Jihomoravského kraje – respektive tady jsme v Jihomoravském kraji, kde teď natáčíme. A téma, o kterém se chceme bavit, je tak trochu krajský pohled na dekarbonizaci. Tedy jaká je role krajů v dekarbonizaci z úplně nejširšího hlediska. Pak bychom chtěli víc zabrousit do tématu budov a dekarbonizace budov, protože i z Evropské unie přicházejí nějaké pobídky a směrnice, které říkají: hele, veřejné budovy by měly být nějakým tempem dekarbonizované. Chtěl jsem se ptát hlavně na to, jak se to dělá, jak je to vůbec realistické, jak k tomu přistupuje kraj zrovna tady na jižní Moravě a jaké jsou překážky. To je téma, do kterého se vrhneme.

Ale než se do něj vrhneme, zeptal bych se vás každého na krátké představení. Z jaké pozice dneska mluvíte, co ta pozice obnáší, jak vypadá váš pracovní den – to je možná moc detailní, ale prostě odkud přicházíte.

Karolína

Zdravím diváky, já jsem Karolína Smutková a na Jihomoravském kraji vedu oddělení energetiky. Moje role je téma celé energetiky mínus budovy – ty má Tomáš. A je to role dost strategická: nastavování témat a držení koncepce.

Tomáš

Já jsem Tomáš Stav a dělám taky na Jihomoravském kraji. Ta pozice se většinou jmenuje něco jako energetický manažer nebo specialista na energetiku budov. A mým úkolem je už konkrétně říkat, co by se s kterou budovou mělo dělat z hlediska energeticky úsporných opatření.

Petr

To znamená, že jezdíš po kraji, prohlížíš si budovy a pak je komentuješ, studuješ, navrhuješ…

Tomáš

V podstatě první část je z kanceláře od počítače vybrat, které budovy vůbec stojí za konkrétní pohled. Druhá fáze je pak návštěva, zjištění skutečného stavu a návrh, co konkrétně tam dává smysl a co už ne. Na to ideálně navazuje fáze projektové dokumentace, získání třeba nějaké dotace a potom samotná realizace úsporných opatření.

Co dekarbonizace znamená pro kraj

časová známka: 02:53

Petr

Tedy provedení rekonstrukce. Děkuju. Než se pustíme úplně do budov jako takových: když máme možnost se s vámi bavit o pohledu z kraje – mám dojem, že tady v podcastu se nejčastěji bavíme o pohledu z EU nebo ze státní úrovně a o tom, jak se ty dvě propojují. Tady jsme ještě o úroveň níž. Když jsme se o budovách bavili s Michalem Čejkou, byl to zase pohled úplně zespodu – co by měl dělat člověk jako já, který sedí v domě a chystá se ho rekonstruovat. Tohle je úroveň mezi tím. Jak se na dekarbonizaci díváte z pohledu kraje?

Karolína

Já bych možná nejdřív vymezila rámec – co dekarbonizace pro kraje znamená a na co dokážeme odpovědět. My se s Tomášem věnujeme energetice a přilehlým oblastem, takže nedokážeme mluvit třeba o odpadech nebo o zemědělství. Nicméně energetika je v dekarbonizaci jedna z nejdůležitějších oblastí.

Když jdeme přímo k tomu, co dekarbonizace znamená pro kraje: prvoplánově to není úplně téma emitovat co nejméně uhlíku, ale optimálně potřebovat co nejméně energie a co nejvíc energie vyrábět sami.

Když půjdu hlouběji: konkrétně Jihomoravský kraj loni dal za energie něco jako 600 milionů korun, což je strašně velké číslo. A tyhle české peníze nakonec platíme mimo český stát dodavatelům paliv. Jsou to tím pádem peníze, které jiné státy používají pro svůj rozvoj, a ne my sami. Proto je dobré paliv potřebovat dovážet co nejméně.

Myslím si, že kvůli nedávným krizím všichni víme, že dovážená paliva jsou ropa, produkty z ní a plyn. Ale často nám nedochází, že je to i jádro, protože jaderné palivo si tady nevyrábíme. A ať se správně chápeme – já jsem obrovský fanoušek jádra, my energetici máme jádro moc rádi, Tomáš se mi teď směje, protože to ví. Ale říkám to proto, že v dekarbonizaci je potřeba myslet na to, abychom byli co nejvíc soběstační, a tím pádem měli co největší bezpečnost.

Další krok v dekarbonizaci je zvyšování komfortu. Když dekarbonizujeme, renovujeme budovy a stavíme elektrárny – o čemž budeme určitě mluvit později –, není to tak, že bychom měli budovy v dobrém stavu a vymýšleli k tomu ještě něco navíc. Nacházíme se v situaci, kdy se v Česku posledních mnoho let nepostavila téměř žádná elektrárna a budovy jsou ve velmi zanedbaném stavu. Takže sice dekarbonizace a drahé energie jsou nějaký hnací motor, ale dosedá to na potřebu s tím segmentem něco dělat.

A když se přes tenhle široký rámec vrátím k otázce, jaká je role krajů: je přímá i nepřímá. Ta přímá je, že kraje můžou dělat něco s tím, co vlastní. U krajů je to asi největší vlastnictví budovy, samozřejmě i vozový park. Náš kraj má něco jako 2 000 budov, a když je začne renovovat, bude to mít obrovský dopad.

Nepřímý vliv je utváření narativu kolem těch témat. Když se renovují krajské budovy, nebo obecně veřejné, jsou to budovy pro školství, sociální oblast a zdravotnictví – teď jsem vyjmenovala ty, které spotřebovávají nejvíc energie. A my všichni v nich trávíme čas. Když je zrenovujeme, bude nám všem v nich lépe: bude tam pravidelně měněný vzduch, dobrý tepelný komfort v zimě i v létě. A najednou se dá veřejné mínění lépe formovat.

Myslím si, že o tom pak dokážeš mluvit líp než já, ale když jsme tak před třemi roky začínali nastavovat renovace pro obce, obce říkaly: a proč máme něco dělat, když kraje nic nedělají? Takže tohle je nastavování dobrého příkladu.

A když půjdu ještě dál, setkávám se s názory, že pokud kraj – nebo kdokoliv – nemůže něco zaplatit, přikázat nebo vynutit, nemá to dělat. Já si myslím, že kraj, ale i všichni tihle aktéři mají obrovskou moc ovlivňovat veřejný prostor a hrát v něm často roli někoho nestranného, kdo nemá žádný ekonomický zájem.

Třeba skrz energetickou koncepci dokážeme z pohledu shora identifikovat důležitá témata, kterým by se měl někdo věnovat. To může být třeba paroplynová elektrárna nebo biometanová stanice. Kraj dokáže říct: tady v té lokalitě by to dávalo smysl, protože tam jsou přípojky, jsou tam subjekty, které by potřebovaly elektřinu i teplo, a je tam obec, které by to pomohlo do rozpočtu. A kraj může být ten, kdo všechny ty aktéry spojí a baví se s nimi o tom, pojďme to postavit. Kraj tam může mít nějaký podíl, ale nemusí.

A ať to začnu uzavírat: velká role krajů je od letošního roku v pomoci obcím. Náš kraj má 674 obcí, což je strašně moc. Všechny kraje v Česku mají velké množství obcí, protože tak máme území rozdělené. A obce naprosto logicky nemají ve svých týmech experty na to, jak zrenovovat budovy, jak řešit obnovitelné zdroje nebo čističky odpadních vod. Takže kraje mají týmy lidí, které je tím procesem provedou. Zároveň ale musí jít samy příkladem, protože je bezzubé provádět obce něčím náročným a samy to nedělat.

Za mě má kraj úžasnou sílu nastavovat prostředí a normalizovat, že je potřeba v energetice dělat velké věci. Líbí se mi například, jak má Polsko na úrovni státu útvar, který reaguje na dezinformace třeba z Ruska. Když tam jdou vlny o tom, že se nemají stavět elektrárny nebo se nemají dělat nějaké věci, z pozice státu se komunikuje: hele, to je docela bullshit, pojďme se chovat odpovědně. A když vidíme, jak se v současné době chovají některé části našeho státu, tuhle roli někoho stabilního a bezpečného může hrát kraj.

časová známka: 10:34

Petr

Děkuju. Snažím se si to v hlavě shrnout. Jedna část je ta přímá: kraj vlastní spoustu budov, které může dekarbonizovat, rekonstruovat, renovovat. Druhá je nepřímá, ať už komunikačně, nebo rolí nestranného aktéra. Dokážu si představit, že kraj může být důvěryhodný partner. Když za mnou přijde energetická společnost, že chce postavit elektrárnu, je tam asi zřetelný byznysový zájem. Když s tím přijde kraj, můžu samozřejmě taky přemýšlet, jaké jsou tam různé zájmy, ale je to někdo, kdo z toho netěží, takže může být zprostředkovatelem.

Karolína

Absolutně. Víc o tom pak bude mluvit Tomáš. Setkáváme se s tím, že obce jsou typicky úplně nešťastné: chtějí dělat aktivity, mají na ně finance, mají sílu něco konat, ale vlastně nemají co, protože v našem prostoru je z různých důvodů velké množství firem, které mají čistě jen komerční zájmy. A obcím se strašně uleví, když nám můžou věřit. My přitom nenahrazujeme komerční sektor, my jen kultivujeme poptávku – aby obec věděla, co chce, jak to vysoutěžit, jak to vyžadovat a jak to pohlídat. To je naše role.

Proč se renovuje právě teď

časová známka: 11:47

Petr

Díky moc za tenhle přehled. Pojďme tedy k budovám jako takovým. Kraj má spoustu budov a mě by zajímalo – teď přemýšlím, jakou otázku zařadit jako první – nejdřív asi motivace. Proč teď? Agenda renovace budov se asi řeší pořád, ale zároveň jsou teď nějaké legislativní tlaky z EU. Jestli bychom je mohli pojmenovat. A proč je ten tlak teď takový, když jsi, Karolíno, říkala, že se v poslední době moc nestavěly elektrárny a budovy se moc nerenovovaly? Kde se vzal tlak to teď dělat? Je to jen tím, že nám už opravdu padají na hlavu?

Tomáš

Přemýšlím, odkud to vzít. Zmiňoval jsi tlak z EU. My tohle úplně nevnímáme jako tlak, se kterým bychom se potřebovali vyrovnat a který by nás hnal k tomu s budovami něco dělat. S budovami má smysl něco dělat, je to potřeba a v podstatě bychom to museli udělat v každém případě. Evropská legislativa nebo směrnice, které se promítnou do naší legislativy, nám spíš trochu pomáhají. Dávají nám o jeden důvod navíc to udělat. A často je to spojené s tím, že na to pak navážou i dotace, takže pro obce i pro kraj je to příjemnější z hlediska toho, jak to dostat do rozpočtu.

Důvod, proč je to téma zrovna teď větší, je asi to, že energie v posledních letech celkově zdražují. Začíná to být vnímáno jako problém, začíná to být cítit i v rozpočtech. Ještě třeba před pěti lety se poměrně jednoduše přehlíželo, že spotřeba je velká – ale zaplatit se to dalo, takže to nebyl žádný problém. Teď se náklady na provoz budovy ve stávajícím stavu nebezpečně přibližují nákladům na renovaci a na úsporný provoz.

Neřekl bych, že je stav budov extrémně špatný. Není to tak, že by padaly na hlavu nebo že by bylo pět minut po dvanácté a museli bychom je zavřít, když je rychle nezrekonstruujeme. Ale budov je obrovské množství a systém má nějakou kapacitu. Stavební firmy i jednotlivé obce a úřady dokážou udělat jen určité množství v určitém čase, a ještě s návazností na to, kolik mají peněz. Aby se všechno zvládlo zrekonstruovat a dostat do dobrého stavu, bylo by už velmi načase začít.

Už je to pomalu cítit. Když navštívíš běžnou domácnost, pak běžnou kancelářskou nebo firemní budovu a pak zajdeš do školy nebo na úřad, začíná být znát, že ty budovy jsou starší. Ať už je to morální zastarání, nebo to, že technologie přestávají odpovídat aktuálním trendům. A bude to cítit víc a víc, protože ve veřejném sektoru je podle mě spíš trend udržovat věci ve stávajícím stavu, než je zvelebovat a vylepšovat. Teď je potřeba udělat větší zásah a posunout na novou úroveň nejen budovy, ale i přemýšlení o nich a přístup k nim.

Co o krajských budovách víme

časová známka: 15:46

Petr

A v jakém stavu tedy máme krajské nebo obecně veřejné budovy? Říkal jsi, že část práce začíná u počítače, takže na to máme asi nějaká data. A zároveň říkáš, že není pět minut po dvanácté, ale že je pomalu načase. Ptám se trochu na datový pohled: co o těch budovách víme?

Tomáš

Víme toho vlastně docela málo.

Karolína

A tady jen pojďme prosím doplnit, že to není specifikum Jihomoravského kraje. To je celoplošný stav – všude, v obcích, v domácnostech, v krajích.

Petr

Takže je to všude stejné. Chtěli bychom o budovách víc dat a ta se prostě dřív nesbírala. Nebo se nesbírala za tímhle účelem.

Tomáš

Je to podle mě trochu dané i velikostí kraje. Data existují třeba na základě průkazů energetické náročnosti budov. Ty jsou povinné například, když se prodává nebo pronajímá nějaká část nemovitosti, a pro orgány veřejné moci jsou ve většině případů povinné, takže jich existuje spousta. Nějaká data z toho jsou a dají se dobře použít třeba na celostátní úrovni: dá se z nich udělat hezký průměr a s tím se dá pracovat na všech budovách, které má stát.

Když se to pak řeší v rámci malé obce, nebo když to řeší běžný člověk na vlastní budově, kterou by chtěl zrenovovat, nepotřebuje se úplně spoléhat na průměry. Běžná obec v Jihomoravském kraji má třeba pět budov, takže není problém na všechny zajít a věnovat se jim velmi konkrétně. Ale pro kraj, který má budov vyšší stovky až nižší tisíce – podle toho, jak se to přesně počítá –, jsou celostátní průměry příliš hrubé. A chodit do každé budovy a řešit je jednu po druhé zase není možné, protože jich je příliš mnoho.

Takže máme docela dobrou představu o tom, jaký je průměr. Víme, že je to o trochu horší, než by to mělo být. Víme, že zaostáváme za evropskými průměry a za tím, co bychom měli za pár let plnit podle směrnic.

Petr

Co je to za čísla? Jaká jsou data, podle kterých se dá říct, tady zaostáváme a tady jsme napřed?

Tomáš

Zpravidla se to bere z hlediska ani ne tak celkové spotřeby, jako spíš spotřeby primární energie z neobnovitelných zdrojů. To zohledňuje, odkud energie pochází – jak čistě je vyrobená nebo získaná. Anebo se berou emisní statistiky: kolik budova za rok vyprodukuje emisí oxidu uhličitého proto, aby udržela uvnitř 20 °C, teplou vodu a osvětlení.

Petr

Takže to jsou klimatické metriky. Jsou tam i nějaké metriky kvality života, třeba počet spokojených úřednic a úředníků? Dokážu si představit, že budovy někdy zaostávají nejen v energetické složce. Když přijdu na nějaký úřad, opravdu si někdy řeknu: hele, jsem asi rád, že tady nepracuju. Nebo jsou některé nemocnice takové, že si říkám – jo, kdyby to bylo hezčí, asi by se tu i líp uzdravovalo.

Tomáš

Určitě se tomu někdo věnuje a určitě něco existuje, ale že by na to byla datová základna, kterou by šlo vzít a spolehnout se na ni, to se obávám, že není. Jsou mnohem objektivnější data, která bychom měli mít a nemáme je. Takže i z hlediska priorit, co vůbec sbírat, by tohle bylo na řadě až za nějakou dobu.

časová známka: 20:09

Karolína

Myslím si ale, že můžeme doplnit, že když v kraji vybíráme budovy, které se budou renovovat třeba v dalších pěti letech, neděláme to jen na základě dat o energetice. Vedeme i dialog s uživateli budov, s odvětvovými odbory, se školstvím, se sociálkou – komu se v které budově žije nejhůř. Protože když renovujeme budovy, nedíváme se jen na to, aby tam byla co nejnižší cena na faktuře. Když se do budovy takhle mohutně zasáhne, řeší se tam i zanedbaná údržba, což je typicky vlhkost, statické problémy nebo střecha – to na komfortu tolik vidět není. A řeší se i morální zastarání: budovy jsou prostě třicet let staré a neodpovídají současným potřebám.

Tomáš

Já bych dodal ještě blížící se konec životnosti technických systémů. Starý kotel nebo něco takového.

Karolína

Přesně.

Tomáš

Máme v tuhle chvíli spoustu budov, které by si sice zasloužily rekonstrukci, ale mají dva roky starou novou plynovou kotelnu. A víme, že po velké renovaci už tam ta kotelna nebude. Takže to je typicky budova, která se odkládá na později, a jako první se berou ty, které mají plynovou kotelnu starou dvacet let a víme, že ji bude potřeba řešit tak jako tak. Spojí se tak příjemné s užitečným: vezme se renovace, kterou by bylo stejně potřeba udělat, jen se posune na trochu vyšší úroveň.

Karolína

Tím se vlastně dostáváme zpátky k začátku: dekarbonizace v pojetí kraje není o tom, co dneska zdekarbonizujeme, ale které budovy jsou na tom nejhůř, kde bude návratnost největší, kde potěšíme největší množství uživatelů a kde to bude mít prostě dopad.

Zkušenosti z praxe: co o budovách vědí jejich uživatelé

časová známka: 22:19

Petr

Můžu se rovnou ptát na vaše zkušenosti z praxe, klidně na konkrétní budovy? Jak si to mám představit, co potkáváte, s kým jednáte, co vám na to lidi říkají? Jestli se to dá takhle prokreslit, nejen od stolu.

Karolína

Přemýšlíš, co chceš přiznat, že?

Tomáš

Přemýšlím zase, odkud to vzít. Reakce uživatelů budov na naši práci jsou z 99 % extrémně pozitivní. Když jsou negativní, je to většinou v kontextu toho, že tohle už tady někdo zkoušel a nepodařilo se mu to: měli jsme s tím nějakou práci, přišla vniveč a už se nám to nechce zkoušet znova, protože nevěříme, že to dopadne.

Budovy mají typicky hodně problémů, které my, lidi z kraje, v podstatě nemusíme řešit. My v těch budovách nesedíme, nejsme tam každý den, a přesto sedíme na penězích a rozhodujeme o tom, co se s nimi bude dělat. Lidi, kteří jsou v budovách každý den – ředitel, správce, lidi, co tam uklízejí –, o nich často vědí mnohem víc než my. Když se s nimi o tom začneme bavit, hned vědí, kde nějaký systém vypadává, kde něco přestává fungovat, co musí opravovat lepicí páskou, aby to vůbec drželo pohromadě. Informací je tam nesmírné množství, jen je potřeba je posbírat.

Co se na veřejných budovách dělá a kde se to rozpadá

časová známka: 24:25

Petr

Přemýšlím, jestli se teď trochu nestáčím jinam, než byla tvoje otázka. Takové zkušenosti mě zajímají, ale taky to, co konkrétně se na budovách dělá. Mám nějaký přehled o tom, co se dělá na soukromých budovách: typicky je to zateplení a zdroj energie – vymění se plynový kotel za tepelné čerpadlo – a pak se šetří do budoucna. Zajímá mě, jestli je to u veřejné budovy totéž, nebo jestli je tam hra trochu jiná. Dokážu si představit, že některé budovy můžou být památkově chráněné a podobně. Jaké jsou ty konkrétní případy?

Tomáš

Většinou je to v podstatě totéž, jen ve větším měřítku. Jenže to větší měřítko způsobí, že se celistvost projektu začne rozpadat. Když je to malý rodinný dům, obalit ho polystyrenem, dát k tomu tepelné čerpadlo, přidat třeba vzduchotechniku – to je dost jednoduché a je to dost kompaktní celek, aby to všechno fungovalo pospolu. Ale u velké budovy se do rekonstrukce v průběhu projekce a realizace zapojí desítky, ne-li nižší stovky lidí, kteří se k tomu všemu vyjadřují. A snadno se stane, že se to začne rozpadat.

Vidíme pak projekty – teď mě z paměti napadá, na co jsem narazil třeba v obcích –, kdy máme kulturní dům, který má kompletně navržené nové a supermoderní technologie. Je tam vzduchotechnika, tepelné čerpadlo, soláry na střeše. Ale ten barák není zateplený, nemá vyměněná okna a je doslova děravý. Viděl jsem málokdy horší obálku.

Když se pak pídím, jak se tohle stalo: starosta moc nevěděl, co s tím chce dělat, někomu to svěřil a zadal mu, ať to naprojektuje. Jenže to byla firma, která se věnovala technologiím, obálkám už ne. Takže to úplně vypadlo a nestalo se s tím nic.

Je potřeba hlídat spíš souvislosti, aby to celé dohromady dávalo smysl. Z našeho pohledu je to primárně o souvislostech. Protože naprojektovat zateplení nebo tepelné čerpadlo umí obrovské množství lidí a firem. To není problém a není to něco, na čem by to běžně mělo padat. Ale uvědomit si na začátku, co ta budova je a co není, jaký máme rozpočet, jaký máme záměr, co je s budovou rozumné dělat a co už ne – a promítnout to do zadání a dát o tom vědět všem, kdo se na tom podílejí, aby to na konci dalo funkční celek –, to je podle mě umění, na kterém to občas padne.

Teď mě napadá ještě jeden projekt, taky z obce v Jihomoravském kraji, kde potřebovali zrenovovat školu. Ta měla poměrně vážné problémy, už se statikou – hrozilo, že se bude muset zbourat a udělat v podstatě novostavba. Sehnali si architektonickou nebo projekční kancelář, která jim navrhla řešení přesně tím způsobem, že se celá zbourá a postaví se novostavba. A ta škola pro, já nevím, 80–100 žáků měla vyjít na něco jako 150 milionů. Ještě bez daně a ještě před pár lety, takže dnes možná klidně víc.

A tam se stalo přesně to, že se spolu nedohodli na tom, co to má být. Takové peníze obec v žádném případě nemá a nechtěla je na to dát. Neměla zájem mít celou budovu prosklenou nebo mít zakulacené stěny. Dostali tedy projekt, který nepotřebovali, a teď jsou v realizaci tak nějak zablokovaní. Mají projekt, který stál spoustu peněz, a nemůžou si dovolit ho realizovat. Zároveň si ale nemůžou dovolit ho úplně hodit do koše a říct, tohle nepoužijeme, protože to stálo spoustu peněz.

časová známka: 29:27

Karolína

To jsou ty nevhodné a nedobré situace, do kterých se dá dostat, když se podcení příprava a podcení se vedení. Možná to ještě líp vyzní konkrétně: tenhle projekt byla obec, která má roční rozpočet kolem 10 milionů, a jen ten projekt stál 2 miliony. Když se to na začátku dobře nezadá, je starosta té obce ve fakt špatné situaci, kdy má odepsat 2 miliony.

Naše role je často pohlídat zadání – aby se do puntíku jasně vyspecifikovalo, co se od budovy očekává, ať už z hlediska technického rámce, nebo užitného. U krajských budov jsou výzvy v tom, že je třeba v jedné budově kuchyně, pak nějaký rehabilitační bazén, pak místo, kde klienti spí, a pak zase místo, kde se řeší prádlo. Různých provozů v rámci jednoho celku je hrozně moc. A jak tady Tomáš říkal, že se na renovaci podílejí až nižší stovky lidí: není úplně standardem si ty klíčové lidi vzít ke stolu a ujasnit si, jak to spolu souvisí.

Pak se dostáváme do situací, kdy vidíme různé stupně projektové dokumentace nebo různé technické zprávy. V jednom dokumentu má být budova vytápěná tepelným čerpadlem o výkonu 50 kW, ve druhé technické zprávě plynovým kotlem o 20 kW a ve třetí jsou to nějaké topné rohože. A když se zeptáme, kdo to tedy spočítal a jak to bude, odpověď bývá: to se vyřeší na stavbě. My se právě snažíme pohlídat, aby to celé fungovalo.

U obcí se navíc často stává, že jsme i takoví průvodci rozvahou, k čemu ta budova vlastně slouží. Občas se stane, že starosta řekne: chtěl bych zrenovovat úřad. A my s ním vedeme debatu: pane starosto, je to velká budova, používáte v ní dvě místnosti, a to dvakrát týdně. Renovace bude stát hodně peněz – nechcete do té budovy přidat třeba ještě knihovnu nebo komunitní centrum?

A s čím se ještě často potkáváme: dostaneme se přes všechny tyhle překážky až do fáze, kdy už víme, co s budovou bude. A teď zjistíme, že obec, která má zase typicky roční rozpočet 10 milionů, na to nemá. V týmu proto máme i lidi, kteří obci pomůžou s poradenstvím, jak to zafinancovat komplementárním modelem, kdy se dají kombinovat různé evropské zdroje peněz, dotace, úvěr nebo metoda EPC. To obce často nevědí a často to nevědí ani kraje, protože to není standardní způsob, jakým se to financování doposud dělalo.

Co renovace brzdí

časová známka: 32:40

Petr

Mě by teď zajímalo – a děkuju moc za ty konkrétní příklady, fakt si dobře dokážu představit, co se na jednotlivých obcích může řešit –, když se podíváme na celou krajskou úroveň, na celý ten, já nevím, jak se tomu říká… vozový park budov? Budovový park?

Karolína

Building stock.

Petr

Building stock, jo. Česká alternativa podle mě zažitá asi není. Stádo budov. Občas mě to trápí, když to chci říct česky, a vždycky přemýšlím, jak to říct.

Zajímalo by mě, jaké jsou – když použiju angličtinu – blockers a enablers. Česky: co jsou věci, které by bylo potřeba odstranit nebo vyřešit, co to blokuje. Ideální stav by byl, kdybychom luskli prstem a zítra bylo všechno hotové. Proč to tak není, co to zdržuje, a co jsou věci, které by bylo potřeba udělat, abychom renovace odblokovali a šlo to pak najednou rychleji, snadněji a levněji? Dají se pojmenovat třeba tři klíčová místa, o kterých byste řekli, že tady by se to pohnulo?

Karolína

S Tomášem si ty blokery rozdělíme podle úrovně, na které je řešíme. Jeden z velkých blokerů je nutnost kultivovat trh, protože – jak jsme tu zmiňovali – není zvykem dělat renovace komplexně. Firmy je často dělají podle toho, jestli se zrovna soustředí spíš na technologie, nebo na obálku. A já si myslím, že právě kraje mají velkou roli v kultivaci trhu tím, že budou dodávat odborníky ze svých řad a říkat sobě i obcím, co mají od trhu chtít. Takže jednoznačně je to kultivace trhu, aby trh začal tohle nabízet jako výchozí řešení. Teď to předám Tomášovi a zamyslím se dál.

Tomáš

Vím, že když se běžně narazí na otázku, proč se to nedělá, ať už se o tom bavíme na obcích, nebo na kraji, řekne se, že je to drahé a že na to nejsou peníze. Když se ale podíváme na realizované projekty – protože zrekonstruovaná veřejná budova není nic výjimečného, ani tady v kraji, ani v obcích, příkladů je spousta –, ukázalo se, že peníze nakonec nikdy problém nebyly. Jak říkala Kája, existuje komplementární financování a provoz začíná být tak drahý, že renovace začíná velmi dobře vycházet i finančně. A dotace tu na to byly minimálně posledních pět let.

Řekl bych, že je to spíš o myšlenkové prioritizaci – o tom, že právě na tohle je potřeba peníze dát. Teď je ohledně dotací velmi divná situace. Minimálně posledních pět let bylo zvykem, že kdo renoval veřejnou budovu, měl to ideálně aspoň z poloviny zaplacené z dotace. Teď najednou dotace není k dispozici. Kolují hodně různé informace o tom, jestli dotace ještě budou, nebo už nebudou, jestli změní formát, nebo jestli to nebude podpořené vůbec. A pro trh je to v podstatě informace: teď nic nedělat, počkejme.

Je to pochopitelné. Kdybych byl teď starosta, renovoval v obci za 30 milionů a za rok zjistil, že jsem mohl 15 dostat z dotace a nevyužil jsem to, nebyla by to dobrá vizitka pro starostu, který se má starat o obecní rozpočet. Takže si myslím, že největší bloker je teď absence jednoznačné informace shora směrem dolů k obcím: tohle chceme dělat, budovy je potřeba renovovat. Nastavit nějaký standard, ať už co se týče kvality, tempa nebo výše investice.

A začít o tom opravdu přemýšlet jako o něčem, co se s budovami dělat musí. Stejně jako když si koupím auto, počítám s tím, že v něm budu jednou za čas měnit olej a že se s ním občas může něco pokazit, tak i u budovy musím počítat s pravidelnými náklady na údržbu, které do ní musím dávat. Že to není nic divného, moderního ani navíc, žádná speciální myšlenka. Že je to úplně normální standard jako to, že ráno odemknu dveře a rozsvítím světla. A jednou za 20 let do toho pořádně hrábnu a zainvestuju.

časová známka: 38:09

Karolína

A budova bude zase jako nová. Tím se zase vracíme ke kultivaci narativu, že je tohle potřeba dělat. Protože přiznejme si, že absolutní většina věcí v energetice je strašně drahá a enormně náročná. Když chce člověk v energetice cokoliv udělat – a je fakt jedno, jestli staví paroplynovou elektrárnu, jadernou elektrárnu, nebo renovuje budovu –, potřebuje na to velké množství odborníků, velké množství povolení, velké množství peněz a času. A každý má chuť to odložit na toho dalšího, kdo přijde po něm. Důkazem jsou třeba naše jaderné elektrárny, které se tady měly řešit už dávno. Takže jeden z bloků, který by se měl vyřešit, je, aby někdo důvěryhodný – stát, kraje a některé organizace – mluvil o tom, že je potřeba dělat tyhle zodpovědné kroky.

Rady pro starosty a zřizovatele

časová známka: 39:11

Petr

Když ještě zůstaneme u budov: chtěl bych tohle téma uzavřít a nakonec se zeptat ještě na krajskou úroveň. Kdybychom to měli shrnout – řekněme, že jsem starostka menší obce nebo zřizovatel nemocnice, který zvažuje, že by tohle asi chtěl udělat s nějakými budovami. Dokážete dát pár tipů? Klidně: na tyhle čtyři věci myslete. Kdyby nás poslouchal nějaký zastupitel malého města – jak nad tím přemýšlet, jak začít? Je to o tom zvednout telefon a ozvat se vám? Aby to nedopadlo tak, že to dáme nějaké firmě, ta vyřeší polovinu a nedává to smysl.

Karolína

Tomáš bude mít velmi konkrétní věci, ale za mě je rada: ozvěte se svému kraji. Od letošního ledna mají všechny kraje nemalé prostředky na to, aby vybudovaly síť odborníků, která pomáhá všem obcím i kraji samotnému. To jsou lidi, kteří by měli pomáhat nejen s budovami, ale i s energetickým managementem, s náročnými čističkami odpadních vod z hlediska energetické části nebo třeba s přehříváním veřejných prostor a s tepelnými ostrovy ve městech. Takže nejlepší rada je najít si svého odborníka. Doteď byl fakt velký problém ho najít, ale odteď by měli zavolat svému kraji. A myslím si, že až na jednu výjimku by tam ti lidi, kteří pomůžou, měli být. Starosta by měl být v bezpečí a v klidu – ti lidi tam jsou proto, aby mu pomohli.

Tomáš

To je v podstatě jedna z věcí, kterou bych určitě řekl. Shrnul bych to asi tak, že starosta, aby to měl pod kontrolou, by se měl obklopit lidmi, kterým může věřit. Starosta není technik, stavař ani energetik – občas bývá, ale ne moc často, a i když je, to není jeho role v tom procesu. Je to starosta, politik, zástupce obce, a jeho starostí není řešit, jestli tam bude tepelné čerpadlo, fotovoltaika nebo kolik centimetrů polystyrenu. Na tohle všechno potřebuje mít lidi, na které se může spolehnout a kterým může věřit. Bývá to docela problém a podpora, která teď ze strany krajů je, by tomu měla výrazně pomoct.

Co může starosta dělat sám, je mít k dispozici podklady: mít k budovám aspoň nějakou projektovou dokumentaci, mít průkazy energetické náročnosti, mít vyúčtování – ideálně v častější frekvenci než jednou ročně a ve větším detailu než jedna faktura za elektřinu a jedna za plyn. Vědět třeba, když je tam kuchyně napojená na plyn, kolik spotřebovává jen kuchyně a kolik je vytápění. Když jsou tam nějaké významné spotřebiče, mít tam podružné měření, aby se to dalo od sebe oddělit a z faktur něco rozklíčovat. Mít fakt aspoň jednou měsíčně odečet, opsat číslo z elektroměru – to strašně pomůže. Když se pak rekonstrukce plánuje a cokoliv se navrhuje, je obrovský rozdíl mít takováhle čísla, nebo mít jen jedno číslo za plyn a jedno za elektřinu za rok.

A co bych starostovi poradil asi nejvíc: ať je připravený, že to bude těžké. Taková motivace na závěr. Ať je připravený, že to bude těžké a že to bude muset vést – s podporou kraje, to je právě jeho role. Starosta bude vždycky myšlenkový vedoucí nebo manažer toho projektu, protože nikdy nenajde nikoho, komu by na tom záleželo víc než jemu. Nestane se, že by to někomu zadal, nemusel se o nic starat a udělal to někdo za něj. Vždycky je to strašné množství práce. A on bude ten, kdo bude muset najít lidi, posadit je ke stolu a přimět je, aby se o tom bavili. A bude pravděpodobně jediný člověk, který tam bude od začátku až úplně do konce. Týmy se postupně promění: projektanti odejdou, přijdou stavebníci, ti zase odejdou – a jediný, kdo tam zůstane, je on.

Takže bych řekl: ať má k dispozici podklady, ať má lidi, na které se může spolehnout, a ať počítá s tím, že to bude strašně práce a že to nakonec bude muset táhnout.

Petr

Mně přijde hezký i ten konkrétní tip: pokud víte, že v příštích dvou letech budete chtít něco rekonstruovat, stavte se jednou za měsíc u elektroměru a opište číslo. To možná fakt udělá velký rozdíl. Sbírat data je důležité.

Karolína

Já bych ještě ráda ze studia poslala všem starostům a krajům zprávu: pokud podklady nemají, ať nečekají a stejně začnou něco dělat. Často se setkáváme s tím, že nám řeknou: my tady nemáme těch deset podkladů, tak nemůžeme nic dělat. Jenže takový přístup tu máme od sedmdesátých let, kdy se tu vybudoval všechen hlavní building stock. Takže chci říct, že není v pořádku, ale je normální, že ty podklady fakt neexistují. A není dobré čekat a myslet si, že se najednou objeví samy.

Krajská úroveň: energetická koncepce a síť odborníků

časová známka: 45:24

Petr

Na závěr se chci podívat na krajskou úroveň a zase trochu odzoomovat od budov. Má Jihomoravský kraj nějakou klimatickou nebo dekarbonizační strategii? Nebo má jiné strategie a plány, které jsou na dekarbonizaci hodně navázané? Vím, že jsi, Kájo, zmiňovala, že se možná budeme bavit i o stavbě elektráren a podobných věcech. Co kromě budov?

Karolína

Já bych to nejdřív trochu odzoomovala od budov, ale pak to vrátím Tomášovi, aby zase zazoomoval. Protože jedna z největších, nejhezčích a nejzajímavějších věcí je teď právě renovační strategie budov, která už má konkrétní čísla, finanční i časová, a je zajímavé ji tady probrat. Nám strašně pomohlo popovídat si třeba se Středočeským krajem, který už nějaké vlny renovací udělal. Věděli jsme, že v tom nejsme sami a že se můžeme někomu podívat pod ruce, jak už se ten problém řešil.

Když tedy půjdu na strategickou úroveň: kraj teď bude nově zpracovávat územní energetickou koncepci. Tu kraje teď možná až na výjimky nikde nemají platnou, protože čekají na státní. Jenže to se ještě dlouho nestane, tak jsme si řekli, že ji uděláme co nejlépe už teď. A naše koncepce bude velmi unikátní. Standardně se v zadávačce zadá „chci koncepci“, koncepce se dodá, dá se do šuplíku, zákon je splněný a je hotovo.

My to ale budeme dělat tak, že už máme zhruba deset expertů – jedny z nejlepších lidí z Česka –, kteří každý popíšou svou oblast a to, co by se v ní mělo dělat. A vedle toho bude zpracovatelská firma, která zajistí soudržnost dokumentu. Protože my energetici jsme hrozně často autisti a strašně rádi se vrtáme ve svém tématu, ale když to má pak někdo sepsat dohromady, strašlivě to bolí. Takže tam bude kooperace firmy, která zajistí čitelnost a celistvost, a expertů, kteří předají svou expertízu. A bude to doplněné implementačním plánem. Nechci, aby se tam říkalo něco ve stylu, že by bylo dobré renovovat. Chci slyšet, co renovovat, kolik to bude stát, v jakém čase se to bude dít, kdo za to nese zodpovědnost a jak se změří, že se to děje. Tohle ta koncepce obsáhne, doufám.

A samozřejmě nečekáme jen na koncepci, už děláme věci, o kterých víme, že budou vždycky dobře. Jedna z nich je právě nastavování práce krajské sítě odborníků pro obce. Dostat poměrně velké množství lidí na expertní úroveň, abychom si byli jistí, že je ta práce opravdu dokonalá, je hrozně moc práce. Nastavujeme služby pro obce, ať už jde o výstavbu zdrojů, nebo třeba o renovace – tu službu už mám vlastně hotovou.

Projektů tam máme víc, ale ten nejpokročilejší, o kterém už myslím můžeme mluvit, je právě renovační strategie. A předávám slovo Tomášovi. Už jsme slyšeli teaser, takže teď přichází film samotný.

Renovační strategie krajských budov

časová známka: 49:06

Tomáš

Já bych to asi uvedl lehkým přehledem toho, jak se to s renovacemi na kraji dělá teď – a asi to bude odpovídat většině krajů. Když se něco rozbije, opraví se to. Vždycky nám tam bliká havarijní stav, což znamená, že to hoří, teče, něco praská.

Karolína

Lidi skáčou z oken.

Tomáš

Rezerva toho systému je v tom, že tam není dostatečný předstih a dostatečné předvídání toho, co bude potřeba. Protože se to vždycky řeší, až když to trochu hoří, není úplně prostor se nad tím zastavit, zamyslet se, udělat to pořádně a případně to spojit s dalšími věcmi, které by byly potřeba. Většinou se to dělá faktickou obnovou kus za kus: místo toho, co je rozbité, se koupí nové. Tohle kraj dělá dost dobře a tímhle způsobem by asi zvládl udržovat budovy v provozu ještě desítky let.

V rámci renovační strategie bychom ale chtěli tenhle systém vylepšit o to, že bude existovat plán, co s budovami dělat. O každé budově – a čím je větší a významnější, tím do většího detailu – bychom měli vědět, jaké přesně má problémy, kdy zhruba je bude potřeba řešit, jaké jsou mezi nimi vazby, tedy které bude potřeba řešit naráz, kolik to bude zhruba stát a v jakém roce je potřeba to udělat.

Díky tomu vznikne v podstatě seznam renovací krajských budov. O každé budeme vědět, kdy to hoří, co se tam bude dělat a kolik to bude zhruba stát. A kraj s tím pak dokáže mnohem lépe nakládat: ví, kolik v kterém roce vynaloží na renovace a co za to dostane. A díky tomu, že to bude naplánované dopředu, se nebude muset na poslední chvíli vymýšlet, co s tím, ale budeme vědět, jaký je plán.

Petr

Takže velká předvídatelnost, co se týká rozpočtu. Po cestě asi budou nějaké změny, ale hlavní proud řešení bude naplánovaný. Je v plánu i nějaký cíl, třeba tempo?

časová známka: 52:05

Karolína

Přemýšlím, jak to zarámovat, ale optimálně zrenovovat za 26 let všechny nejnáročnější budovy, což je zhruba 400 až 500 budov. Takže vědět, že každý rok musím udělat určitý počet, a rok za rokem ten počet skutečně držet a realizovat – s tou dokonalou přípravou, o které mluvil Tomáš, a s komplementárním financováním, kdy to nebude čistě jen z rozpočtu kraje, ale bude tam víc prvků, protože jinak je to strašlivě drahé.

A ještě jedna velmi zajímavá věc, nevím, jestli to bude zajímavé i pro posluchače: s veřejnými penězi se vždycky musí dělat nějaká soutěž. A když u každé budovy soutěžíte studii, projekt a všechny další části, které k tomu patří, s každou budovou se prostě usoutěžíte k smrti. Musíte se bavit s velkým množstvím dodavatelů a je to hrozně náročné. Plán je proto soutěžit vždycky třeba balíček deseti budov najednou s jedním zodpovědným dodavatelem. Nárok na kraj je ale v tom větší, že musí mít interně odborníky, kteří jsou schopni říct, co od toho balíku deseti budov chtějí. Takže ta velikánská inovace, která se snad do konce letošního roku schválí, a od příštího roku se už pojede minimálně deset budov ročně, je soutěžit balíky s jedním zodpovědným dodavatelem a každý rok opravdu komplexně udělat daný počet.

Petr

Takže je to vlastně i mnohem méně byrokracie.

Karolína

Doufám.

Petr

Hele, tak jo. Moc vám děkuju za tenhle přehled ze všech možných úhlů, perspektiv a výšek. Slyšel jsem všechno, co jsem slyšet chtěl. Je ještě něco, co jste si z vaší strany říkali, že jsme nepokryli nebo že by stálo za to doplnit z vašeho úhlu pohledu?

Tomáš

Mě nic nenapadá.

Petr

Ideální stav na konci podcastu. Tak vám ještě jednou mockrát děkuju – Tomáš Stav a Karolína Smutková z Jihomoravského kraje. A s vámi, kteří jste nás poslouchali a koukali na video, se loučíme. Díky moc a ještě jednou vám děkuju, že jste byli tady v podcastu. Mějte se krásně, ahoj.